MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Beautiful psychosis

Beautiful psychosis

9. 6. 2015 / autor: Tomáš Rektor

Život je boj. Touhy a vášně deroucí se napovrch, jiné síly zatlačující je do hlubin nevědomí. Noční sny chrání spánek, plní nám přání hezky zaobaleně, abychom ani my nevěděli, jak hříšná jsou. Denní snění je jako sen dítěte. Plní nám přání přímo, ale zpravidla ta neškodná, se kterými můžeme aspoň trochu souhlasit. A psychosa, halucinace a bludy, je denní sen, který se vymkl kontrole. Či spíše noční můra, kdy obranné mechanismy selhávají a nás zaplavují hrůzy nevědomí.

Podívejme se na příběh nedávno zesnulého Johna Nashe, zřejmě jednoho z největších matematiků dvacátého století, hlavní postavy filmu Beautiful Mind, neboli Čistá duše, jehož značná část života byla psychosou – schisofrenií – poznamenána.

Psychosa, stejně jako sen, je cestou do nevědomí. Zkusme se zamyslet, o čem jeho sny mohly hovořit. A obligátní poznámka – tento příběh je o tom, jak pracuje lidská mysl, ne mysl Johna Nashe. O tom, zda jsou naše závěry správné, můžeme bez jeho nápadů a asociací jen spekulovat.

 

John Nash byl zvláštní už jako dítě. Nehrál si s vrstevníky, vytvořil si domácí laboratoř, kde celé dny experimentoval. Trochu jako Sheldon Cooper… Nedával na jevo emoce, pohrdal jimi. Jako by snad žádné ani neměl.. Nebo se jich tak moc bál?

Proč tolik velkých matematiků a fysiků vykazuje podobné, schisoidní rysy? Emoce jsou nebezpečné. Žijí si vlastním životem, hrozí, že se vymknout kontrole. Ale úplně potlačit se nedají. Kdyby se dala jejich energie někam přesměrovat. Do velkého, slavného, čistého díla. A copak je čistší věda, než matematika? (Vzpoměňte na Sheldonovu hrdost, že je teoretickým fysikem a jeho pohrdání vším fysickým.) Jistě, že by to všechno nešlo bez další drobností, jako je talent, ani sebevětší úzkost by ze mě matematického génia neučinila. A těch spojnic mezi genialitou a psychosou je nepochybně víc. Fascinující je odpověď Nashe na otázku, jak mohl bludům věřit? Přicházely ze stejného zdroje, jako jeho matematické nápady.

Za povšmnutí stojí samotná teorie her – dílo, kterým se John Nash proslavil, za které dostal Nobelovu cenu. (I když on sám si jiných prací cenil více.) Přinesl do ekonomie možnost zabývat se myšlenkovými pochody někoho jiného. Používal vlastní nástroje k průniku do neznámého světa.

Dařilo se mu to? Měl ženu. Krásnou. Ale nezapomněl zdůrazňovat, že je s ní jen proto, aby mu zplodila děti.

Jenže měl i nemanželského syna. Dlouho se k němu nehlásil, tajil jej před světem. Jako připomínku, že někdy svou touhu neovládl. Jako páchnoucí skvrnu znečišťující sněhobílý štít.

Mimochodem, mlčí o něm i film.

Vše se začalo kazit okolo jeho třicátých narozenin. Třicítka je pro matematiky stejným strašákem, jako pro stárnoucí single dívky. Téměř všechny velké objevy učinili matematici mladší třiceti let. Navíc se se snižovala pravděpodobnost, že dostane Fieldsovu medaili – nejprestižnější matematické ocenění, které je limitováno věkem. Že je brilantní, o tom nikdo nepochyboval. Ale on chtěl být nejlepší.

Přítelkyně byla těhotná, on si nebyl zcela jist svou kariérou a tím i obživou. Slonovinová věž jaho života nebyla tak skvělá, pevná a bílá, jak si ji vysnil,

A do toho všeho se nejspíš zamiloval. Nebo jen hledal východisko z beznaděje? Kdo ví. Každopádně kolegům začalo být podezřelé, kolik času tráví s mladším kolegou.

Na poli intelektu nevítězil. A boj s emocemi prohrával.

Všechno začalo na silvestrovské oslavě. Přišel oblečený jako kojenec, jen v plínce, šerpě a s lahví mléka. To ostatním přišlo vtipné. Jenže celý večer trávil na klíně své ženy, popíjeje mléko.. To bylo i na matematickou obec moc. My tomu říkáme regrese. Jako by hledal matčinu náruč, která ho ochrání před hrůzami hroutícího se světa…

Brzy na to oznámil, že bude jmenován císařem Antarktidy.

Škoda, že nemůžeme pana profesora nechat asociovat na slova císař a Antarktida. S císařem je to snazší. Jediný, nejvyšší vládce. A Antarktida? Říše chladu. Bez emocí. Nejvyšší vládce zmrzlé země.

Přejděme na chvíli k filmu. John Nash v něm halucinuje dvě hlavní bytosti. Spolubydlícího Charlese a agenta Parchera.

Dvě bytosti, dva pudy. Charles za něj pije alkohol a svádí dívky a umožňuje mu kochat se pohledem na ženské tělo. A Parcher? Bojuje se zlem.

S jakým zlem? Zlem skrytým, hrozivým. Atomová bomba, která může během zlomku vteřiny zavraždit miliony.

Je jen jedno takové zlo na světě. Jeho vlastní mysl.

Všichni se děsíme zaplavení afektem. Agresí a sexualitou utrženými ze řetězu. Máme mnoho cest, jak se s afektem vyrovnat. Obracíme jej v opak. Militantně bojujeme za práva zvířat či proti nemravnostem a snažíme se tím vyrovnat s vlastní agresí a sexualitou. Promítáme jej na druhé –  to jiní jsou zlí a nemravní, ne my. Izolujeme jej, snažíme se jej odříznout od světa.

Jenže afekt neztrácí na síle. Promítneme jej na ostatní, ale pak se jím cítíme ohroženi. Sváděni. Jsme paranoidní, žárliví. Odřízli jsme se od něj, o to více se jej bojíme. Žije si svým životem, nelze jej kontrolovat.

Halucinace Johna Nashe jsou takové hodné. Charles prohání děvčata umírněně, a brzy toho zanechá úplně, stane se vzorným rodičem. Rodičem adoptivním, bez početí, bez sexu.

A Parcher? Drsný jen proto, aby chránil svět.

Záviděl jsem jeho psychiatrům. I naši pacienti mají mívají halucinace hodné i zlé, jedny je ohrožují, druhé chrání a běda, když jim léčba vezme ty správné. Ale málo kdy se setkáváme s halucinacemi tak komplexními, propracovanými. John Nash měl jen ty hodné. Vlastně halucinoval své obrany.

Škoda, že tomu tak nebylo doopravdy. Jeho halucinace i bludy byly bizarní směsicí s megalomanskými, náboženskými a paranoidními obsahy. Byl vyvolený, byl levou nohou boha, pronásledovali jej lidé s červenými kravatami, komunisté, matematici a židé. Fascinující je výrok jeho kolegů –  dlouho jim trvalo, než zjistili, že se něco děje špatně. Zvláštní byl vždy a brali to jako projev jeho svérázného humoru. Začalo jim to docházet, až když jeho matematika přestala dávat smysl.

Škoda. Taková krásná psychosa to byla…

 


Komentáře

  1. 19. 6. 2015 22:45 / Richard

    Dobrý článek
    Antarktida je nejen chladná, ale na tom jižním pólu působí také osaměle, takže další asociovaná vlastnost se schizoiditou. Je ale zvláštní, že vy psychoanalytici vnímáte symbol jinak než analytická psychologie. Pro vás je symbol ten, který skrývá tabuizovaný nepřístojný obsah, pro analytiky naopak tím, který vyjadřuje cosi skryté, tím, který komunikuje, nikoliv zakrývá.
    Vaše vysvětlení halucinací je zajímavé, také např. analytik D. Kalsched ve Vnitřním světě traumatu píše, že halušky jako obrany se objevují v dyádě, dobrá a zlá, jako nevinnost, např. zvířátko a jeho ochrana, která má však také omezující, jakoby persekuční fci.
    Jen jsem moc nepochopil vnitřní smysl těch Nashových obran – Charles jakoby za Nashe zástupně odžívá uspokojení spojené s nevázaností, kterého se jako Nash bojí? A postava Prachera funguje jako projikovaná obrana proti vlastní agresi, jejímž zaplavení se Nash také bojí? Asi jo.
    Zajímalo by mě, jestli i reakce příbuzných obětí v nedávné masové vraždě v USA, kdy kluk postřílel v kostele devět lidí, nese znaky popření, resp. zvrácení v opak, kdy v podstatě směrem k útočníkovi jeden z pozůstalých pronáší: „I forgive you“ said one victim’s daughter, fighting back tears. He showed(murder) no emotion as relatives of the victims addressed him directly

    Napadá mě, že přirozené je vůči vrahovi cítit zlost a hněv, když se blízký člověk stane obětí takové chladnokrevné vraždy. Napadá mě, že takové rychle „odpouštění“, může být vlastně také zvrácení přirozené zlosti v opak v obraně před jejím zaplavením.

    No nic, to je taká úvaha.
    Hlubinné směry jsou v interpretaci této vnitřní psychické dynamiky skutečně nejzajímavější, řekl bych, že nejdál. Paradox pak je, že je současná vědecká psychologie vytlačuje kamsi na okraj.

    • 19. 6. 2015 22:52 / Richard

      oprava: ….jejíhož zaplavení se bojí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook