MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Bolí znásilnění?

Bolí znásilnění?

20. 1. 2013 / autor: Tomáš Rektor

S tím znásilněním se toho nadělá. Přitom, o co jde. Trochu nepovedenej sex. To je toho. Těch  v životě je. A vůbec, ženský si o to sami říkají. A ještě se jim to líbí. A vůbec. Kdo se ženský pokaždý zeptá, než jí to udělá, ani není chlap.

Co myslíte? Je to tak? A nebo ne?

Měl jsem tu smutnou čest léčit poměrně značné množství znásilněných či sexuálně zneužitých žen (i mužů, ale to je jiná kapitola). Budu tedy vycházet ze svých profesních zkušeností s kontaktem takřka tělo na tělo s psychikou, která zažila sexuální trauma.

Mezi znásilněním a zneužitím je samozřejmě rozdíl. Znásilnění je útok z vnějšího světa. Vedený s větší, často značnou brutalitou, oběť se zpravidla snaží bránit. Akt sice brutální, ale jednorázový. (I když zřejmě vůbec nejčastější je znásilnění od stálého partnera. A děsivé je, že málo kdo je jako znásilnění vůbec vnímá).

Sexuální zneužití přichází ze známého a relativně bezpečného prostředí. Pozvolna, opakovaně, soustavně. Oběť se nebrání, neumí to.

Přes všechny rozdíly jsou dopady nápadně podobné. Klientky přijdou po velmi dlouhé době. Po deseti, patnácti letech. Celou dobu se snažily trauma zpracovat. Marně.

Nápadně často se opakují stejné emoce. Sebeobviňování a stud. Jak to, že se nebránila. Proč se nebránila víc. Přeci se dalo něco dělat..

Nezažil jsem případ, kdy by se někomu znásilnění líbilo. Zažil jsem mnoho případů, kdy oběť vzrušovalo zneužití. S naprosto jasným dopadem. Byl to důkaz pro obě strany, že se jí to vlastně líbí, že je to v pořádku. A pro ženu další důvod nenávidět sebe samu, své tělo, svou sexualitu, své vzrušení.

Co se týče sexu, tam jsou dva modely. Abstinence či promiskuita. Potlačit svou sexualitu, zabít ji, zničit. Nebo ji spojit s nepatřičností. S jasně nevhodnými partnery. Nebo se rovnou vyspat s celým světem. Nabídnou se dřív, než si mě zkusí vzít násilím. Potrestat tělo, které tehdy zradilo. A za každý styk se nenávidět ještě víc. když do bahna, tak až po krk.

Většinou se dlouho o traumatu nedá mluvit. Slovo znásilnění či zneužití ani nejde vyslovit. Většina žen o něm zřejmě nezačne mluvit nikdy. Některé se po letech rozhodnou svěřit nejbližším, rodině. A tady je výsledek smutně jednotvárný. Rozumné reakce? No jednou jsem slyšel o jedné rodině, kde se to vzalo vážně…

Ještě to trochu chápu u zneužití. Očekávat, že se matka postaví proti manželovi a zastane dcery je trochu naivní. Rodina v patologické formaci přečkala desetiletí a přetrvá nadále. Nepochopitelnější je reakce na znásilnění. Nedůvěra, popření, odsouzení. Oč lépe jsou na tom oběti brutálních znásilnění. Těm se se věří. (A jejich často menší psychické následky jsou smutnou pravdou). Nedůvěra a odmítnutí je zpravidla pro oběti poslední ranou. Aspoň část světa zatím byla bezpečná. Někdo, kdo by pomohl, kdyby o to věděl. Kdyby měl tu moc zasáhnout. Nepomohl. Jak je vidno.

Oběti znásilnění i zneužití zpravidla žijí docela normálním životem. Jen je pronásledují noční můry. Mizerné vztahy. Další a další útoky. (Nezažil jsem ženu, která by byla znásilněna jen jednou. Vždy po čase znovu, často do partnera. A rozhodně to není tím, že by si o to říkaly.) Deprese. Zdevastované sebevědomí a sebeúcta. Prostě pocit, že jednou někdo vzal koleje jejich života a přehodil je do cizího života, do noční můry, do příběhu, kam nepatří a kde nemají co dělat. Kde jim nikdo nepomůže. A po pár, tak deseti, patnácti letech jízdy touto temnou krajinou už to prostě nejde snést. A objevují se v našich ordinacích.

Znásilnění či zneužití je jeden z nejodpornějších aktů, který může člověk člověku udělat. Není to útok na vaginu, je to útok na osobnost. Na zcela základní principy ženství, na principy mateřství. (Vždyť co jiného je znásilnění ve své podstatě než snaha zplodit dítě s někým, kdo o to nemá zájem..). Zásadní nerespektování člověka.

Sexuální traumata zasahují do psychiky hlouběji, než si kdokoli dokáže představit. Ani oběti, které většinu života tráví s dojmem, že takovou drobností už se dávno nemají zabývat, ani jejich blízcí. I jako terapeut jsem jejich hloubkou znovu a znovu překvapen.

Každá oběť sexuálního násilí si zaslouží maximální pozornost a péči svého okolí. Svěřit se je velmi často obtížné, prakticky nemožné, a každá pochybnost, každé odmítnutí může být velmi zraňující. A odmítání je v tomto případě normou. Společností, rodinou, i odborníky.

P.S.:jistě, že jsou i situace přesně opačné. Kdy jsou sexuální traumata glorifikována. Kdy jde jen o smyšlenky. O zbraň proti mužům. Ale tato témata si dovolím rozvinout v jiném textu.

 

P.P.S.:Tento text jsem plánoval už delší dobu, k jeho urychlenému napsání mě inspiroval výrok presidentského kandidáta, Miloše Zemana, o zemanech, kteří díky znásilňování nezdegenerovali.

Nikdy jsem nebyl zastánce přehnané politické korektnosti a mnoho z mých oblíbených vtipů je hodně za hranou. Avšak tento výrok mi z úst kohokoli, natož případného státníka, připadá naprosto nepřijatelný, ba zrůdný. Vždyť co jiného se v něm skrývá, než rovnítko mezi sexuálním násilím a mužností?

Tomuto bonmotu by se snad dalo zasmát, kdyby nebyl pravdivý. Tolik mužů i žen považuje znásilnění za něco normálního. Mužného. Správného.

Ženy, prosím, postavte se názoru, že sexuální násilí je normální. Že se to prostě musí vydržet, že to patří k životu. Uvědomte si, jak jsou tyto výroky pro vás urážlivé.

Muži, uvědomme si, že nejsme primitivní bestie nerespektující ženskou důstojnost a že tyto výroky jsou urážlivé i pro nás. A nenechme si znásilňovat matky, dcery a ženy.

Většina obětí o svých traumatech nemluví, takže přesná čísla neznáme. Ale zdá se, že s vážným sexuálním útokem se setká každá třetí žena.


Komentáře

  1. 20. 1. 2013 23:41 / Michaela

    Pro ostatní ženy- byla jsem tak počata a stalo se mi obojí. Z toho plynoucí stud i agrese v jednom balíčku. Z toho můj celoživotní boj PROTI NÁSILÍ všeho druhu. Byla to těžká cesta k uzdravení.Velmi těžká,ale s pomocí poctivé terapeutky a mojí nezdolné touhy uzdravit se a žít dobrý život, jsem to zvládla. Násilí proti jakékoliv bytosti i proti sebemenší zemi vyžaduje jako odpověď OBRANU a SÍLU. Nic jiného proti tupým agresorům nezabírá.

  2. 21. 1. 2013 08:37 / Jana

    Pěkný den.
    Jako dítě jsem byla znásilněna otcem. Bylo mi 9 let. Matka zřejmě nic netušila, nebo spíše, nechtěla tušit. Přeci jsme byli rodina spořádaná, vysokoškolská….Odsunula jsem to, vytěsnila. V mládí jsem hodně vyváděla. Utekla jsem z domu, když mi bylo 13. Jinou cestu jsem neviděla. Nešlo jen o znásilnění, ale i psychické týrání od otce. Od devíti let se přidala i šikana vůči mě ve škole. Byla jsem prostě pro děti jiná. Tichá, zamlklá, ráda jsem si vymýšlela, abych strhla na sebe pozornost a měla kamarády. Nechodila jsem ven- nemohla jsem. To jsem nestíhala. Učila jsem se po nocích a podle toho vypadaly výsledky.
    Po útěku z domu mě nikdo nehledal. Mámě stačilo, že jsem jednou týdně zavolala, nahlásila se, že jsem v pořádku. Měsíčně mi dávala peníze na jídlo, bydlení a potřebné věci. Věděla, že bydlím u dospělého „kamaráda“ a že chodím do školy. Že se najednou učím o hodně lépe. A to jí stačilo. Pak jsem takto i absolvovala skoro celou střední školu. Důležité bylo, aby to nikdo nevěděl, a aby se nezničila reputace rodiny. Nikdy se mě matka nezeptala proč jsem vůbec byla pryč.
    Vypořádala jsem se se znásilněním i psychickým týráním sama. Podařilo se mi to. Nemám problém v intimních, ani citových oblastech. Jsem 17 let šťastně vdaná, mám 3 děti. Sex si opravdu užívám.
    Když se ohlédnu dozadu, je pravdou, že v období od 14 do 17 let jsem byla jako neřízená střela. Když to napíšu škaredě- bylo mi jedno s kým a kde. Hlavně co nejvíce ulovit a dělat si zářezy. Na truc, naschvál. Nevážila jsem si sama sebe. Bylo mi jedno, co se se mnou stane. Jen jsem byla ráda, že mi někdo věnuje pozornost. Ať již byla jakákoli. Pak jsem si řekla „a dost“!
    Jedno mi to však do života dalo. Naučila jsem se prát za sebe, za děti. Naučila jsem se říkat ne, naučila jsem se vážit si sama sebe a naučila to i děti. A naučila jsem se těšit i z malých a pro mnohé lidi bezvýznamných věcí v životě.
    Článek je velice dobře napsán a znám kolem sebe pár žen, které si něčím podobným prošly. Chce to opravdu velkou sílu se s tím poprat. A s pomocí a nebýt na to sám, to jde opravdu lépe. Nebát se a svěřit se a začít řešit. Překonat pocit studu, protože se opravdu není za co stydět.

    • 22. 1. 2013 08:15 / zbyšek

      To je dobře, že jste to takhle zvládla. „Zářezy“ se dělají na zbraň a jsou symbolem obětí nebo úlovků. Ty „úlovky“ byly v tom, že s vámi měly sex bez vztahu, čili se ponížily… Šlo u nich o méně vědomý sex, což je přibližuje více k zvířeti než člověku. Udělat z „člověka“ nižší bytost je uklidňují, protože tak by nepoškodil mou sebeúctu. Pro oběť je dobré pochopit něco o svém vnitřním agresorovi – spravedlivém agresorovi.

      • 22. 1. 2013 12:03 / Jana

        Díky moc. A je to tak. Pěkně a správně jste to formuloval :-)

    • 25. 1. 2013 00:37 / Barabora

      Gratuluji.Překonala jste to.K vaší matce-jestli je pravda, co pišete, vaše matka o všem věděla.Proto vás podporovala, živila, tolerovala, že žijete jinde.Vlastně vás chránila.Vyřešila jste ji situaci.Ulehčila jste ji život, obraz o vaší rodině.Máte všechny příznaky včetně nezřízeného života a promiskuity.Váš otec je prase.Pohlidejte si vaše děti a muže v okolí, tyto situace se opakují.
      Na shledanou.

  3. 21. 1. 2013 09:06 / Psychoanalýza

    Tohle zkusím bez dovolení nějak rozvinout.

    Znásilnění jako takové nechám stranou, ale podle mě co se toho „zneužívání“ (uvozovky vysvětlím dále) v partnerských vztazích týče, tak tam naprosto klíčovou roli má ta všeobecná vztahová hra, co se hraje mezi mužem a ženou:

    Žena chce (a požaduje!) od chlapa falus, tj. doplnění sebe sama, tu pomyslnou částečku, která jí jakoby chybí a která má zaplácnout tu lidskou prázdnotu (vyplívající ze schizoidnosti), kterou si v sobě ženská nese. Takže ženský se jakoby nabízejí chlapům, nabízejí sami sebe a svůj rozkrok výměnou za chlapův falus (pro ostatní: není tím myšlen penis, je tím myšlen princip integrity nebo zjednodušeně něco jako pocit smyslu života a pocit jednoty). Neboli celá hra stojí na předpokladu, že chlap ten falus má! Tj. jede se na to, že chlap NENÍ prázdný a že ten chlap ví, co dělat se životem, že chápe, jak se vypořádat s vlastní existencí a že necítí tu tíhu bytí. A primárně a jen skrz tohle dochází ke vzniku partnerskýho vztahu mezi chlapem a ženskou.

    Jenomže je tu problém: Chlap falus „ve skutečnosti“ nemá! Respektive má ho symbolicky v rámci vztahový hry, ale nemá ho (ehm) „reálně“. Jednoduše řečeno chlap tam taky cítí tu prázdnotu, taky se cítí „neúplný“ a „rozštěpený“, jenomže ta hra ho tlačí do toho, že on takový není a že je to vnitřně celistvý Princ, který může (a musí) zachránit ztracenou Princeznu (záměrně říkám, že chlapa do toho tlačí ta samotná hra, a ne ženská; protože ženská sama za to nemůže, prostě se to tak hraje).

    >>>Takže v praxi je to tak, že ženská hledá u chlapa falus, protože cítí, že chlap ho má, a cítí to pouze proto, že chlap cítí z ženský, že ona falus hledá a tím pádem on sám uvěří, že ho má!<<<

    Je to naprosto šíleně zacyklený do sebe, ale zhruba takhle to funguje. Chlap se rád nechá přesvědčit, že je Princ a hru na Prince s radostí hraje. Ženská ráda uvěří, že chlap je Princ, kterej vyřeší její vnitřní rozpolcenost, a nabídne se mu jako Princezna. Kdyby měl někdo pokušení začít obviňovat jednu nebo druhou polovinu populace, tak znovu opakuju, že tady absolutně nemá smysl řešit kdo za to může (který pohlaví je v tomhle případě na vině). Tahle otázka je naprosto špatně položená, protože tu hru hrajou v naprostý většině případů OBA a tím pádem musejí tenhle gordickej uzel rozetnout jak muži, tak ženy.

    Zkrátka vztahy vznikají na bázi iluze. Vznikají na falešném předpokladu toho, že chlap TO má, že chlap TO ví a že TO vyřeší (otázku života, smyslu a vůbec). Je to samozřejmě všechno záležitost podvědomí a tohle schéma tam jede kdesi na pozadí. Průser totiž začne ve chvíli, kdy oba začínají zjišťovat, že je to celý jen hra. Dříve nebo později to toho podvědomí začne vyplouvat na povrch, na jaký perverzi si celej ten vztah ujel (čím dříve, tím lépe – někdy to pravda trvá třeba i pár desítek let) a v tý chvíli se naplno projeví to v článku probíraný zneužívání…

    V základu se stane zhruba toto: Ženská začne zjišťovat, že chlap není tím Princem (och jaké překvapení!) a dá mu to patřičně sežrat. Chlap cejtí, že přestává být Princem a snaží se to "napravit". V praxi je hlavní potíž v tom, že se začne bořit celá ta iluze a vztah jako takovej padá jako domeček z karet – to jest doslova se vytrácí ten smysl života. Ženská si podobně jako chlap řekne, že je potřeba to nějak "zachránit" tu iluzi toho, že má v chlapovi to řešení smyslu života a chlap zase potřebuje mít pocit, že on ten smysl života drží v ruce, takže se udělá to jediný "logicky" (v hodně tučnejch uvozovkách): Celá ta hra se posílí a převede se na o level větší perverzi. Ženská hraje ještě větší Princeznu, chlap hraje ještě většího Prince. Plus tím, že jsme v postmoderní době a máme tu emancipaci a věci příbuzný, tak se to občas tak porůznu přetočí nebo se to od začátku hraje s jinejma rekvizitama (kdy si například ženská paradoxně hraje na nezávislou a tak podobně). Každopádně z tohohle teprve plyne veškerý zneužívání, domácí násilí, psychický týrání atd. Celá podstata je v tom, že si oba ujeli na vztahový hře. Postavili svůj vztah na tom, že chlap dodá falus, ženská dodá to, do čeho se falus zaklapne (symbolicky i fyziologicky) a tím ta skládačka jako bude fungovat.

    Nebude. Dříve nebo později to začne skřípat a začnou se ve vztahu tvořit další iluze jen proto, aby se ten vztah jakž-takž udržel pohromadě. Někdy se to daří dělat tak dlouho, že oba partneři stihnou umřít stářím dřív, než se ta hra vlastní vahou zhroutí. Někdy to přestane fungovat už po pár měsících, aby se to s dalším partnerem zopakovalo celý znovu. Úspěšnost vztahů je pak obvykle poměřována tím, jak moc dovedně si ty lidi umí lhát.

    Jak tohle vyřešit je strašně zapeklitá otázka. Problém je, že tuhle hru nelze (zcela) odstranit, protože pokud by se přestala hrát tahle perverzní hra na falus, tak se vytratí celý kouzlo sexuality a bejt s ženskou/chlapem by bylo takřka nemožný. Neboli do určitý míry je naprosto každej sexuální vztah perverzí a každej sexuální styk JE zneužitím a to jak muže, tak ženy.

    Partneři se prostě zneužívají navzájem a líbí se to oběma. Ženská zneužívá chlapa tím, že mu cpe roli toho, kdo TO má, a chlap se pak rád na tý roli sveze. Ale dlouhodobě to nikdy nefunguje a fungovat nemůže. Je potřeba hledat něco jinýho. Hledat ten smysl života jinde, než v tom partnerovi a ve výsledku ho nehledat ani v sobě. Hledat ho tam venku, v realitě, ve světě. Protože my jako lidi si v sobě neseme prázdnotu a ta prázdnota tam bude vždy, bez ohledu na to, jakýho partnera budeme mít. Je nutný pochopit, že ten ztracenej střípek duše není přilepenej na žádným chlapovi ani na ženský a že ho s největší pravděpodobností nikdy nenajdeme. Kdo tohle nepochopí a nepřijme, bude se navěky plácat ve vztazích, který budou končit perverzema a zneužíváním.

    • 21. 1. 2013 09:50 / toffee

      To je totální blbost. Nějaká pokroucená freudovská teorie.

      • 21. 1. 2013 11:23 / Jon

        Je to vlastně komplex kastračního manka jinými slovy.

      • 22. 1. 2013 00:45 / la tibor

        ne, to je prave to gro, ktery nikdo nechce videt (vcetne lidi co by sakra meli)

    • 21. 1. 2013 10:47 / fikee

      zajimave, lec trochu depresivni

    • 21. 1. 2013 12:06 / timbouctou

      Proboha, jste normální? Znáte nějakou ženu? Znáte vůbec nějaké lidi jinak, než z televize?

    • 21. 1. 2013 12:57 / Jana

      Po delším váhání a diskuzi jinde si dovoluji upřesnit – autor „psychoanalýza“ není odborný psychoanalytik, je v této oblasti samouk.

      Jeho tvrzení jsou tedy skutečně jen jeho, nejedná se o premisy oboru.

      • 22. 1. 2013 00:25 / la tibor

        Ne? A co jsou premisy oboru?
        Ze zensky jen tak nahodou chodi na mista kde jsou znasilnovany, protoze se tam „jen tak“ sly bavit?

        Znam autora Psychoanalyzy a znam i lidi co psychoanalyzu delaji. Na jednom nejmenovanem kurzu, kde se vsichni ozerou, ke znasilneni doslo. Ale pozor… jen mezi nami psychoanalytiky.

        Zaver psychoanalyzy je, ze za znasilneni (zneuziti bych nechal stranou) si samozrejme i zenska muze sama. Stejne jako vzdycky muze clovek za autonehodu, za to ze spadne na mokrych schodech nebo ze se rizne pri krajeni cibule. Ten problem je, co s tim dal. Co s tim, ze se sami destruujeme a delame spousty kravin, jako napriklad ze poslouchame prostredi kolem nas, ktery rika, ze je super se jit ozirat do spolecnosti a kdyz nam prostredi da „pres hubu“, tak nechcem prijmout odpovednost.

        Jinymi slovy: otazka je co delat s tyranii superega, jehoz problem je ne, ze by nemelo pravdu, ale ze ji ma a neustale se nam s ni vysmiva.

        Doporucuju Zizekuv rozbor znasilneni v Pervert’s guide to cinema, kde to bude jiste velmi sokujici, ale jeho zaver je, ze znasilneni je extremnim aktem Probuzeni zenske pasivity. Krizujte Zizeka, ne me.

        Dokud se tu bude delit svet na obeti a pachatele; na nevinne holcicky, co za nic nemohou a hnusne agresory, nedostane se nic nikam a znasilnene zenske skonci maximalne v uspokojivem stavu na psychofarmakach, kde uspokojivy stav bude definovat schopnosti platit dane.

        • 22. 1. 2013 15:27 / jana

          Vážený pane, dovolte jednu otázku. Jak si může za znásilnění zdravotní sestřička, která cupitá v půl šestý ráno do práce a je napadena sexuálním útočníkem?

          • 22. 1. 2013 22:28 / despe

            pán je asi z indie nebo vatikánu nebo přifrčel odněkad na ešusu…tohle nééé tvrdit, ale myslet si!! v západním světě v tomto století, vyžaduje kus odvahy a velkou dávku nesvéprávnosti…ale zaujmul, zaujmul…o to tady asi šlo…zaujmout, neboť máme nevyužitý falus…vlastně falusek…zajímal by mě jeho styl jízdy automobilem, jistě má velkou audinu

        • 22. 1. 2013 22:23 / despe

          promiňte pane, ale jste idiot, je mi líto

      • 22. 1. 2013 01:41 / la tibor

        Jinymi slovy: znasilneni nelze brat jako akt nejakeho silence, protoze, kdyz vezmete statistiky a zvysite je o faktor zamlcenosti (z duvodu studu, ostrakizace atd), tak zneuzit a/nebo zneuzil temer kazdy.

        Zneuzivani je perverze, ale neni to vyjimka. Je to stredobod nasi spolecnosti. Je to norma. A dokud se nedojde k skutecne psicine a tou je, ze chceme mit slast, kterou vyvazujeme strasti a k ni potrebujeme „objekt“, tak se budeme tocit v kruhu a zneuzivat se navzajem na 1000 a 1 zpusob (nejen sexulani).

        Zde prepis Zizeka, ktery muze poslouzit jako inspirace k pochopeni toho, co se vlastne deje na nevedome urovni cloveka, co zneuziva. Neboli o co symbolicky jde a co je zcela nepochopeno, protoze to je spolecenske i terapeuticke tabu:

        „Frank, not only obviously acts, but even overacts. It is as if his ridiculously excessive gesticulating, shouting and so on, are here to cover up something. The point is, of course, the elementary one, to convince the invisible observer that father is potent, to cover up father’s impotence. So the second way to read the scene would have been as a spectacle, a ridiculously violent spectacle, set up by the father to convince the son of his power, of his over-potency. The third way would have been to focus on Dorothy herself.

        Many feminists, of course, emphasise the brutality against women in this scene, the abuse, how the Dorothy character is abused. There is obviously this dimension in it. But I think one should risk a more shocking and obverse interpretation.

        What if the central, as it were, problem, of this entire scene is Dorothy’s passivity?Don’t you fucking look at me!So what if what Frank is doing is a kind of a desperate, ridiculous, but nonetheless effective attempt of trying to help Dorothy, to awaken her out of her lethargy, to bring her into life? So if Frank is anybody’s fantasy, maybe he is Dorothy’s fantasy. There is kind of a strange, mutual interlocking of fantasies. You stay alive, baby. It’s not only ambiguity, but oscillation between three focal points.This, I think, is what accounts for the strange reverberations of this scene.“

    • 21. 1. 2013 13:27 / Psychoanalýza

      Jak jen bylo to rčení o potrefenejch husách…?

    • 21. 1. 2013 13:31 / Grete

      Ok, jestli to takhle máte vy a přišel jste na to, jak se s tím vyrovnat, ok. Ale propánakrále nepředpokládejte, že to takhle máme všichni. Všechna kvalitní partnerství stojí na více než jedné, „sexuální“, noze, jinak by se při prvních problémech zřítila na držku. A jakékoli zneužívání nemá v kvalitním partnerství místo.

      • 22. 1. 2013 00:14 / la tibor

        cista interakce bez nahore/dole je iluze

    • 21. 1. 2013 14:18 / Psychoanalýza

      No a já si přesto dovoluju tvrdit, že tohle je všeobecnej popis toho, jak fungujou mezilidský vztahy, a zjednodušeně řečeno to fakt platí pro všechny (jen prostě s různejma modifikacema tý perverze).

      Jasně, že se to lidem nelíbí, protože všichni v tý lásce a partnerství hledáme tu spásu, ten svatej grál, a ten smysl života. O to tady jde v prvý řadě, na tom se to celý sveze a tenhle problém se jako červená nit line všema životama všech lidí (a proto můžu generalizovat a tvrdit, že ta mnou popsaná hra se týká skutečně všech lidí). Všichni se starají jen o pocit vlastního štěstí (který je samo o sobě jen moderní blábol) a jsou tomu schopní podřídit vše a to včetně těch partnerskejch vztahů samozřejmě. Vůbec neříkám, že jsem v tomhle jinej, než někdo jinej a znám nějaký ultimátní řešení. Ani omylem. Stejně tak neříkám, že jsem šťastnej a spokojenej. Co ale tvrdím je, že je potřeba hledat další řešení, protože tohle řešení, že se upnu na partnera, prostě nefunguje a fungovat nemůže a lidi končí špatně.

      Partnerskej vztah nemá bejt o tom, že si postavíme hrad z písku a budeme se navzájem ujišťovat, že je to nedobytná pevnost. Dříve nebo později to rozfouká vítr a my budeme jak trubky sedět nahý na pláži a strašně se divit, co se to sakra stalo. Pak se dojdeme k psychiatrům vybrečet, oni nám hezky napíšou AD, udělá se nějaká ta terapie, která znovu pomůže postavit ty vzdušný zámky, a jede se nanovo. Vztah má bejt o skutečný komunikaci, má bejt o poznávání světa a o práci v realitě. Ne o tom, že se zavřeme doma v pokojíčku a budeme sami před sebou a před celým světem předstírat „kvalitní partnerství“.

      • 21. 1. 2013 15:13 / Oldřich

        Myslím, že se tomu říká transakční model nebo je mu to aspoň dost podobné. V každém případě hluboká pravda.

    • 21. 1. 2013 15:01 / Oldřich

      Perfektně vyjádřeno! Výborně, bravo!

    • 21. 1. 2013 19:01 / Andrea

      Vy ho zcela jistě nemáte…

    • 21. 1. 2013 19:09 / kat

      :) aj zneuzivane dcery a synovia sa hrali na princezne a tlacili otca do tejto role? a co muzi so zalubou v nasili, co muzi v ktorych alkohol vyvolava agresivitu… mno, vacsiu kravinu som dlho necitala

    • 21. 1. 2013 19:20 / Johana

      to jsou odporný a zlý demagogie, co tady píšete. nemohl/a byste začít trochu myslet a přestat šířit freudiánský zlo? tyhlety neověřitelný bláboly o ženské podřízenosti celou situaci strašně zhoršují, o to zásadněji, že k celé veřejnosti se bohužel ještě nedostalo, že psychoanlýza není věda, ale misogynní pověra. já jsem sexuálně vyrovnaná a asertivní žena, stejně tak naprostá většina mých kamarádek, ženy, které vyžadují od mužů dominanci téměř neznám a těch, které znám, je mi strašně líto (pocházejí z rodin s otcem-tyranem). ty zla, co tady šíříte, si nechte a přestaňte ponižovat ženy.

    • 22. 1. 2013 08:50 / zbyšek

      Psychoanalytici MAJÍ smysl pro humor a mnoho lidí má pocit, že se jim vysmívá, no. „Přeci můj vztah není iluze!“
      Myslím, že nejprve se má začít v sobě a co se tam (poctivě) nenajde, hledat (s trošku sklopenou hlavou) tam venku jak navrhujete. Sklopená hlava znamená, že vím o tom, že přistupuji na hru. Pokud to nevím, skutečně se mohu stát terčem posměchu kdejakého „psychoanalytika“. Skutečný analytik se směje pouze očima, podle toho ho poznáte.
      ————————————————————-
      Řešením je, že partnera s touto hrou šetrně a v delším časovém horizontu seznámíte. Záleží na rozsáhlosti mého pochopení a schopnosti partnerova pochopení. Psychický Pygmalion (hra) bez ohledu na to jaké má pohlaví Mr./Mrs Higgins. Ale má to jednu podmínku: nesmíte partnera zneužít (jeho iluze) dřív než tu hru umí stejně dobře jako vy. Může se také stát, že když už ji umí, přehraje vás a zneužije.

    • 22. 1. 2013 12:16 / Nora

      Geniálně překroucená a extremizovaná freudovská teorie… člověk, který něčemu takovému věří, musí být sám nemocný. To říkám jako studentka psychologie.

    • 23. 1. 2013 13:20 / Martina

      Mluvím za sebe, když říkám, že tomu rozumím. I té prázdnotě, kterou v sobě nosíme. I tomu, že ženy často hledají v mužích „spasitele“, který má tuto prázdnotu vyplnit a že muži se s touto myšlenkou velmi rádi ztotožní, protože jim na chvíli propůjčí tak potřebný pocit důležitosti. I tomu, že vztah založený na tomto předpokladu se rozsype jako domeček z karet. Ano, vím, o čem autor mluví. Mylně si myslíme, že lásku a pocit štěstí nám přinesou druzí. Pokud to od nich očekáváme, tak nemilujeme. A jak tedy milovat? Člověk musí i přes všechna úskalí hledat způsob jak nejprve milovat sám sebe a vyplnit tak to prázdno uvnitř sám. Pak je schopen z té lásky také dávat jiným. Neptejte se mě ale na postup, já na tom totiž stále pracuji. Hodně mě ale naučila láska k mým dětem, které mám ráda bezpodmínečně – moji lásku k nim nemůže zničit to, že mi třeba ublíží. Může mě to ranit, ale nemůže to zabít mou lásku k nim. Můžu se snažit předstírat, že je za to nemám ráda, ale pak ubližuju především sobě samotné. Pokud někdo miluje, nemá žádné podmínky. No a teď si to převeďte na partnera. Kolik podmínek má vaše láska?

    • 23. 1. 2013 15:46 / zgr

      dobrý postřehy, sice se ta hra na falus nijak moc netýká klasickýho znásilnění ale docela dobře popisuje několik mejch zkušeností se vztahem.
      no, třeba si jen do vážnýho vztahu nevybírám normální emancipovaný partnerky, esi vůbec nějaký takový existujou :)
      mezi kámoškama možná pár normálních emancipovanejch ženskejch na první pohled mam, ale nakonec se stejně většinou zamotaj do nějakejch takovejch zapletenců.

    • 25. 1. 2013 00:48 / Barabora

      Úplná blbost to není, ale; kdyby byly věci takhle jednoduchý!!!
      Nemůžete generalizovat.

    • 16. 2. 2015 20:30 / Tereza

      No tohle je na terapii.

      Zena vibec nevyzaduje falus, protze ji neco schazi. Zeny vlastni daalko zajimavejsi organy nez tak jednoduchy ehm….cancourek.

      Vzpamatujte se clovece a jdete se lecit.

  4. 21. 1. 2013 09:34 / Petr

    Trošku mě tam zaráží ta informace, že jste se nesetkal s ženou, která by byla znásilněna jenom jednou. To se týká i násilných aktů?

    • 21. 1. 2013 09:46 / Tomáš Rektor

      Bohužel ano, u každé, bez výjimky. Znásilnil ji někdo na ulici a po letech ji znásilnil partner. A nebavím se o erotických hrách s dominancí.

      • 21. 1. 2013 10:14 / Jana

        A není to tím, že se do ordinace k Vám dostávají „extrémní“ případy?
        Jaké, prosím, pro to máte vysvětlení Vy?
        Také mi to totiž vrtá hlavou.

        • 21. 1. 2013 11:28 / Tomáš Rektor

          Ba naopak, ke mně chodí případy velmi lehké, kterým se to stalo před deseti, patnácti lety, normálně se s tím dalo žít. \jednak to bude přehlížením risik, jednak zřejmě nevědomá touha potrestat tělo – časté jsou i těžké úrazy… a příběh znásilnění začíná často dřív, než se to první znásilnění stane, jako kdyby to bylo jen další trauma, které se jí ještě muselo stát…

          • 21. 1. 2013 11:45 / Jana

            Děkuji za odpověď.

          • 18. 2. 2013 11:14 / Jiřina Macháčková

            V rámci přípravy „ONE BILLION RISING“ jsem vyslechla hodně příběhů o znásilnění a i z vlastního životního osudu jsem vyvodila, jak asi vypadá mechanismus, který v psyché vytváří imprint, která k oběti přitahuje násilníky. Někde v dětství je násilné nerespektování hranic – nemusí to být se sxuálním podtextem, může to být „jen“ zdravotnický zákrok, vykonaný proti vůli dítěte, za použití fyzického násilí. Vzniká otisk „nemám právo na své fyzické hranice“. Pak obvykle bývá v rodině ponížený vztah k ženství (v patriarchálních společnostech obvyklý, obzvlášť u katolíků, 40 let ateismu to moc nezměnilo), ženství jako služka, která slouží k uspokojování potřeb ostatních bez ohledu sama na sebe. A už to jede – zneužívání, znásilnění do doby, kdy žena konečně prozře a naučí se stavět sama za sebe, zvědomit používat svého vnitřního agresora – pokud má štěstí. Médii proběhl jeden velmi extrémní případ – po letech týrání žena muže zastřelila – a paradoxně vězení pro ni znamenalo osvobození ALE omlouvat agresora tím, že si jej žena k sobě sama přitahuje .. to je snad to nejhorší, co se může stávat. protože tím se z agresora snímá zodpovědnost za jeho agresi a připisuje vina oběti…. u nás byl ten varovný signál facka od manžela, která byla tou poslední kapkou .. a trvalo skoro sedm let, než jsem definitivně odkopla tu nálož, že za tu facku jsem nesla odpovědnost já, protože jsem ho vyprovokovala … do řiti, kdy se vykopeme z toho patriarchálního bludu, že vinna je vším Eva, protože utrhla jablko a svedla Adama a Adam je čistá lilie nevinná? Nejspíš leda osobní prací každá sám na sobě .. jsem ráda, že se akce v Liberci uskutečnila, i když malá. A jestli jsem si dio té doby myslela, že heslo „každá třetí“ je přemršťené, tak bych skoro souhlasila s kamarádkou-terapeutkou, co říká „každá druhá“.

          • 15. 12. 2015 22:44 / Rozhněvaná mladá žena

            „Ba naopak, ke mně chodí případy velmi lehké, kterým se to stalo před deseti, patnácti lety, normálně se s tím dalo žít.“

            Divil byste se s čím vším se dá normálně žít, doktore.

            Věřím, že jste reakci napsal s tím nejlepším úmyslem a že z ní tento podtón vyplynul náhodě.

      • 21. 1. 2013 11:56 / Marie

        Hrozím se toho, že bych to zažila ještě víckrát. Troufám si tvrdit, že nemáte pravdu. Je to 7 let a nic se neděje :-). Mám pořád čekat?

        • 21. 1. 2013 21:32 / Tomáš Rektor

          Nečekejte:) nemusí se to rozhodně stát všem, je ta pravděpodobnost je zřejmě výrazně vyšší

      • 21. 1. 2013 14:04 / Petr

        Příliš si nedovedu představit pojem znásilnění partnerem. To se jedná o nefunkční partnerství nebo prostě o to že partnerovo chování přesáhlo pomyslnou laťku dominantní hry a ženě už se to opravdu nelíbilo? Dá se to vůbec srovnat s brutálním znásilněním pachatelem kterého žena vůbec nezná? Nejedná se spíš o komplexní psychické týrání partnerem jehož součástí je i sexuální akt?

        Zdá se mi totiž rozumné tyto pojmy odlišit, přece jenom nefunkční vztah a znásilnění cizí osobu jsou dvě různé věci.

        • 21. 1. 2013 21:34 / Tomáš Rektor

          Pokud se manžel vrátí z hospody, zbije ženu, strhá z ní šaty a znásilní ji, není to o moc menší trauma než když ji někdo znásilní na ulici. tam se aspoň může vrátit domů, do bezpečí. Tady bezpečí není.

        • 25. 1. 2013 01:00 / Barabora

          Znásilnění partnerem je velmi lehce představitelné.a horší někdy, než od cizího muže.jak bylo psáno-od cizího se vrátíte domů, do bezpečí.kam se vrátíte od partnera? S dětmi? Se společným bytem? Hypotékou? Stálou prací, o které on ví? K mamince? Na azyl? Ne. Snesete to.U se to nestane, řekněte si.Příště jinou omluvu.Proto to trvá tak dlouho, proto to končí smrtí, zbitim, týráním ženy.

      • 25. 1. 2013 00:51 / Barabora

        Tak potom je špatná psychika té ženy, opakuje chování, a škodí sama sobě.Vždy potká někoho, kdo toho využije a ji zneužije.

  5. 21. 1. 2013 10:23 / Lívia

    Výborný článok! Tie výzvy k mužom a k ženám na konci ma prekvapili a potešili. Ďakujem.

  6. 21. 1. 2013 12:27 / poi

    …nekorektní humor je fajn věc…. možnán i proto, že většina společnosti je tvořena kreteny, kteří se chytají každého slova a všechno moc řeší;) ….

  7. 21. 1. 2013 12:50 / Gail Whitmore

    No, někdy mám pocit, že teror, bolest, bude izolace nikdy neskončí. Nevím. Ale aspoň se všichni můžeme něco udělat, aby se pokusila dělat věci lépe. Čtenáři, zvažte prosím připojení k V-Day One Billion Rising hnutí letos v únoru od 14. do pomoci ukončit tuto velmi intimní druh mučení.

    http://on.fb.me/UKlopW

  8. 21. 1. 2013 14:07 / Petr

    Rád bych se pana doktora zeptal, jak se staví k níže popsané otázce. Jde o to že žena si dělá nějakou představu o atraktivitě partnera z převážně z jiných indikátorů než je jeho vzhled. Může to být například schopnost zajistit děti, resp. sociální status, to je nepodstatné. Každopádně když ji muž nalže jak je na tom dobře a ona podlehne kouzlu večera a nechá se svést. A další den zjistí že je to vlastně šupák o kterého vůbec nestála a lituje toho. A samozřejmě si zpětnou racionalizací démonizuje i samotný akt, že to vlastně nechtěla a tak. Považujete to za znásilnění? Rozlišuje se taková věc u soudu?

    • 21. 1. 2013 21:37 / Tomáš Rektor

      No, je to třeba svinstvo, ale znásilnění rozhodně ne. O tom, nakolik lež a přetvářka patří do vztahu se zkusím rozepsat jindy.

    • 22. 1. 2013 09:29 / zbyšek

      je to žena nezralá, která podlehla „kouzlu večera“, vlastní iluzi. Ano je to znásilnění sebe sama s patřičnými soudícími výčitkami. I žena lhala, když se chovala nezodpovědně k sobě a tak se zranila – tj. spáchala na sobě násilí.
      Kdo je tu ze dvou ten šupák? Kdo koho postrkuje?
      šupák ob. expr. {trhan, pobuda}. Zřejmě od staršího šup {(policejní) postrk} z něm. Schub tv. od schieben {sunout, strkat}

  9. 21. 1. 2013 15:50 / mi

    ako dieťa som bola pohlavne zneužívaná nevlastným otcom. dlhšiu dobu. keď sa to prevalilo pred mojou mamou a babkou, tak reakcia bola taká, že to bol vlastne prejav otcovskej lásky.. na kompaktnosti rodiny zrejme záležalo viac ako na mojom psychickom zdraví. nehovoriac už o tom, že mama ľutovala viac seba (že jej muž túžil po jej dcére) ako svoje dieťa. to, že mi to zmenilo život, písať nemusím.. odjakživa som veľmi citlivá na nevhodné vtipy o sexualite, o ženách a o „mužstve“. avšak stretla som sa aj s mužmi, pre ktorých bolo veľmi ťažké vyrovnať sa s tým, že sú muži a že muži sú vnímaní ako násilníci (aj keď konkrétne títo muži nikomu neublížili, cítili niečo ako vinu za svoje mužstvo). môj životný partner a muž mi vrátil sebadôveru a pomohol mi odpustiť si. dúfam, že sa s ničím podobným už v živote nestretnem, rovnako ako moje deti. nerozumiem tomu, ako je možné že toho násilia je tak veľa a ešte zarážajúcejšie je, že veľakrát je kryté rodinou alebo inými ľuďmi, že sa neprikláňa na stranu „obäte“ sexuálneho zneužívania ale radšej sa kryje zločin. pre mňa osobne bola slepota a hluchota zo strany rodiny zraňujúcejšia ako samotný akt násilia.

  10. 21. 1. 2013 16:01 / Cassie

    Je pravda, že agresoři to z obětí, kterým se to už jednou stalo, vycítí a že na ně zaútočí znovu? Popř. jak se dá dalším útokům podle vás předejít? Velmi mě zaujala část: „Ba naopak, ke mně chodí případy velmi lehké, kterým se to stalo před deseti, patnácti lety, normálně se s tím dalo žít. \jednak to bude přehlížením risik, jednak zřejmě nevědomá touha potrestat tělo – časté jsou i těžké úrazy… a příběh znásilnění začíná často dřív, než se to první znásilnění stane, jako kdyby to bylo jen další trauma, které se jí ještě muselo stát…“ mohl byste více rozvinout, jak jste myslel, že to začíná dřív?

    Děkuji

    • 21. 1. 2013 16:49 / mi

      Cassie, neviem ako to myslel Dr. Rektor.. ale napríklad ja som prišla mesiac pred tým, než ma otčim prvý krát zneužil, za ním a spýtala som sa ho (pretože som čítala v časopise príbeh o dievčati ktoré zneužíval jej vlastný otec): „Však by si mi nikdy takto neublížil?“ mala som cca 13 rokov v tom čase. a tiež som sa veľakrát vracala v mysli k tomu, či som ho vlastne tým dotazom „nenaviedla“ k myšlienkám aby ma zneužil.. neviem, to sa už nikdy nedozviem a je to pre mňa záhada že či sa jednalo o „predtuchu“ alebo som ho tým dotazom vyprovokovala k činu.

      • 21. 1. 2013 21:10 / Jana

        Ach jo, Mi, to je mi hrozně líto.

        A – snad už to víš, ale nedá mi to, abych to nenapsala – to, co se stalo NENÍ tvoje vina. A nebyla by to tvoje vina, ani kdyby otčíma ten tvůj dotaz opravdu navedl, jakože tomu nevěřím, protože tak jako tak dobře věděl, co dělá. Ale nevěřím tomu, že by bylo možné, že by otčíma něco takového nenapadlo bez toho, že by ses zeptala.

        Spíš jsi dobře cítila, co se mu honí hlavou – a proto – a jenom proto – to napadlo tebe. Kdybys necítila to divné napětí, nevinně by sis ten článek přečetla a zapomněla na něj. Představ si to jinak: kdyby si třináctiletá holčička přečetla článek o matce, která úmyslně otrávila svoje dítě, a šla za svojí matkou a zeptala by se: „tohle bys mi nikdy neudělala, viď?“ A matka by o měsíc později tu holčičku otrávila (co já vím, třeba kvůli konfliktu s otcem holčičky). Můžeme vůbec mluvit o tom, že to ta holčička vyprovokovala?

    • 21. 1. 2013 22:06 / Tomáš Rektor

      To je jedno z nejtěžších témat vůbec. Někdy je oběť prostě jen ve špatný čas na špatném místě, jindy se zdá, že to prostě muselo přijít, prostě jen poslední kapka v sérii životních příběhů. To, že agresoři v oběti často něco vycítí je pravda. Takže na mnoho z nich se pak valí spousta hnusu ze světa, nejen další znásilnění. V terapii je to strašně důležité téma. Pokud si tento fakt uvědomí oběť příliš brzy, zaplaví ji pocity viny, další bolest, deprese. Pokud si to uvědomí ve správnou chvíli, přijde úleva. Zjistí, že se to dá změnit, že už se to znovu nemusí stát.

  11. 21. 1. 2013 17:28 / Pavel

    Myslím si, že je tohleto důležitý. Díky za odpověď!

  12. 21. 1. 2013 18:52 / Ivana

    Vím jen toe to existuje,žila jsem v tom a né chvíli. Vzrušoval ho i pohled na mou rozbitou tvář,udělal se za pár chvil.Dělal to pravidelně, postupně s větší dávkou brutality a já? Stala se ze mně studená skleněná cihla.Postupně jsem měla větší strach z toho, že ho zabiju,než ze samotné vlastní bolesti.Zachránil mně kriminál.

  13. 21. 1. 2013 19:28 / Alexander

    aky ma zmysel o tom hovorit? mnoho zien ostane u muza, tyrana a mnoho znasilnovanych dcer ostava nadalej doma len aby neznicili rodinu. nikto im nepomoze. a tie tvz bezpecne domy pre tyrane obete? zena tam moze byt rok, mozno dva. a potom? pojde na ulicu? alebo sa snad za 2 roky postavy na vlastne nohy? a zneuzity ci znasilneny muz? taky neexistuje. nema nijake moznosti. moze sa nechat zabit alebo musi preckat.
    ja som muz. tak by ma oznacil lekar na pitevne. od 10tich rokov ma znasilnoval sused. ciastocne rodinne spriazneny. 20 30 40 krat. nehral sa so mnou. skoro ma zabil. nakoniec ked som kreslil v skole co som nemal ma poslali za detskym psychiatrom. bud nic nezistil alebo a tomu verim viac nic neurobil. dodnes zijem v dome kde sa to stavalo. moja rodina musi tusit ale nechce nic vediet. zdravia ho na ulici. ja sam okolo neho prechadzam a on sa len usmieva. po samovrazde len sa vsetci z rodiny cudovali, preco? nemam sa na koho obratit!
    nemam kam sa prestahovat!
    a vsetci mi dookola opakuju ze musim zit!
    trocha sa nedokazem vcitit do strasnej traumy ked niekto zenu osahava. mne tiez nikto nepomohol a musim s tym zit.

    • 21. 1. 2013 22:08 / Tomáš Rektor

      právě proto má smysl o tom psát. aby si okolí uvědomilo, že nesmí mlčet.

    • 22. 1. 2013 09:48 / zbyšek

      jestli do toho neřízneš, zadusíš se (třeba oběšením), překvapí tě, kolik lidí kolem tebe ti ráda pomůže se spravedlností, myslím kultivovaně pomůže. Budeš jim za to vděčný a oni tobě.

  14. 21. 1. 2013 21:03 / Petra

    Existuje spousta zapšklých mužů, které odmítla nějaká úžasná žena, protože jsou ubožáci. Oni ale nehledali chybu u sebe! Raději si začli namlouvat, že ty vypočítavé bestie prostě jen nepochopili, jak jsou skvělí. Část z nich začla ženy znásilňovat, ta druhá, línější, píše vzteklé a zapšklé příspěvky do internetových diskusí pod články o ženách.

  15. 21. 1. 2013 21:04 / Ivana Megová

    Přesně tento názor terapeuta mi úlně mluví z duše, mám velmi podobnou zkušenost se znásílněnými a zneužívanými ženami. Jsem velmi ráda, že se nějaký muž postavil proti velmi nehoráznému rádoby vtipu jiného muže-možná budoucího státníka.Celý civilizovaný svět má svými zcela jasnými odsuzujícími postoji pomáhat vymýtit toto svinstvo a nepřilévat oleje do ohně. Děkuji pane Rektore.

  16. 21. 1. 2013 21:19 / z.

    Děkuji za článek. Co mne zaráží je reakce od mužů a rodiny – poprvé jsem se svěřila dnes již bývalému příteli – a ten mi řekl,že jsem si za to určitě mohla tak trochu sama. Bylo to hrozné – cítila jsem se jak kus špinavého hadru a nenáviděla se.
    Pak jsem zjistila od jiných,že taková reakce je naprosto běžná.V životě jsem potkala až neuvěřitelně mnoho zneužitých či znásilněných žen.Jednou jsem to počítala – bylo jich kolem 13 – jen 3 to řešily u terapeuta. Takže když to otočíme – po světě chodí 15mužů,kteří beztrestně zneužili ženy či děti,jsou tu mezi námi…často když vidím diskuse na netu,kde se lidé vyjadřují ve smyslu „může si za to sama“ napadá mě udělal to někdy? Jestli je to každá 3.žena,pak každý třetí muž donutil k sexu ženu,dívku,či holčičku? :-(

    • 22. 1. 2013 09:52 / zbyšek

      To je úplně prosté. Něco mu vylijte do klína (studené) a pak trvejte na odpovědi, zda si za to může sám.
      To je boj v první linii, takzvaně:-)

  17. 22. 1. 2013 10:20 / zbyšek

    Miloš Zeman je hulvát morální i citový (ze středohornoněmeckého hulwen {pošpinit}) I on je pošpiněn (svou výchovou) a dosahuje moci jejím zneužíváním. Znásilňuje ve velkém (například velká až erotická „intimita“ s V. Klausem při koaliční smlouvě, infantilní (nezralé) spiklenectví.), důvěřivé občany a nenávidí zpětnou vazbu od novinářů, pochopitelně. Každý jiný výrok by byl lží (o ženách). Teď je to na občanech, zda si zvolí tak evidentně rozštěpenou (původně poníženou) mysl.
    ——————————————————-
    Pozn. přes 80% volících žen volilo v prez. volbách muže. Proč?

    • 22. 1. 2013 11:02 / Korny

      Já volila taky muže. Myslím, že tady se moc tahat za pohlaví nedá. Volila jsem podle zkušeností dotyčného, ne kvůli tomu, jestli je to chlap nebo ženská. Zajímavé je, že je tu celá spousta průzkumů, ale osobně neznám nikoho, kdo by do takového průzkumu svůj názor vkládal. Takže já průzkumům nevěřím. Je to nástroj k ovlivňování rozhodnutí lidí.

      • 1. 2. 2013 12:19 / Irena

        a já volila ženu… kupodivu právě proto, že se jedná o ženu, a nikoli o muže… vím o dost svých známých v okolí (muže i ženy), kteří také volili cíleně ŽENU jako hlavu státu… vědomé ženství a vědomé mužství je o doplňování rozdílů, ne o boji nebo nadřazování pohlaví… i vzhledem k článku o znásilňovaných, čili o NErespektu k druhému pohlaví, je můj postoj jednoznačný – kde jsou misky vah v nerovnováze, tam je potřeba „přidat“… hulvátství pana Zemana je dost dlouho viditelné… tím spíš je zarážející, že tolik lidí tady (a nejen v republice) nežije svůj život na vědomé úrovni, kde spolupráce mezi pohlavími zkrátka JE nutností, jinak neubyde ani znásilněných, ani zneužívaných…

  18. 22. 1. 2013 10:59 / Korny

    Pěkný článek. Je třeba dát ublíženým ženám najevo, že v tom nejsou samy, že stojí za to s tím bojovat, nevzdávat se.
    Z čeho je mi smutno je reakce těch dvou s prominutím psychopatů, kteří si asi myslí, že vědí všechno nejlépe a že na lidi se hodí jedna velká šablona a každý do ní zapadne. Osobně bych takovým lidem zakázala přístup k médiím, na kterých můžou šířit tyhle blafy a ještě je drze povyšovat na dogma. Styďte se za svůj falus.

  19. 22. 1. 2013 11:01 / Jiřina Macháčková

    Velmi děkuji za článek .. až příchod dcery způsobil, že jsem se svým sexuálními traumaty začala zabývat a výroky pana Zemana se mne velmi dotkly. Napsala jsem mu i komentář na jeho FB zeď s odkazem na akci žen proti násilí. Byl promptně smazán….
    Se svými sexuálními zraněními pracuji cca 5 let, pomocí holotropního dýchání, rodinných konstelací a ženských tantrických kruhů. Při své psychoanalýze alternativními metodami, založenými hlavně na nalezení sebeúzdravné psychické síly v sobě, jsem se dozvěděla dost o mechanismech, které v psychice ženy vedou k akceptaci zneužívání. Je to především odpojení od těla, popírání nelibých pocitů, mechanismus, že se musím podřídit silnějšímu, spojení lásky a násilí (fyzické trestání od opatrujících osob). Hluboce znevážení ženského principu, ženské sexuality… tyhle mechanismy jsou přítomny v katolictví – svatý vzor – panna, která se stala matkou bez sexu pro reálnou ženu nedosažitelný a tím plodící hluboce zakořeněné přesvědčení o ženské nehodnosti a méněcennosti. A tyhle vzorce se dědí, a tak se rodí zneužívání…. jako nedílná součást ženské cesty – v katolických rodinách určitě.. Pro mne byla součástí cesty ze začarovaného kruhu ženská setkání, kde se pracovalo s dotekem… kde jsem se naučila vnímat své tělo, co je mu příjemné a co ne, kde jsem se naučila cítit se bezpečně mezi ženami. Při práci s holotropně změněnýn stavem vědomí jsem se spojila s pradávným archetypem Bohyně, vlastně to byl první krok na dlouhé cestě…. přišla jsem tehdy jako racionální přírodovědkyně, které se z nějakých neznámých příčit v životě přestalo dařit, objevily se sebevražedné tendence a na celéou akci jsem jele popíchnuta někým ze spolku Sysifos, zjistit, co že to to holotropní vědomí je … Dnes vím, že zdroje k léčení jsou skryty v každé lidské duši, a pramení z hlubin, kterým nerozumíme. Ale jsou tam a to skýtá naději každé zraněné ženě či muži … ale jde o to si svá zranění vůbec připustit a uvědomit a uzdravení hledat a pracovat na něm. Existuje také mnohem „snadnější“ cesta – polykání pilulek. Jsem ráda, že jsem se s ní nepotkala. resp. spolkla jsem jednou jednu – s tím, že mi po ní zrůžoví svět. Nezrůžověl, jen mi kamarádka řekla, že je to návykové svinstvo, horší než alkohol. Jdu jinudy .. jsem černá ovce rodiny, protože otevírám vředy, mluvím o věceh, o kterých se nemluví, o bolesti, zranění, násilí.. nad kterým se po generace v mé rodině zavíraly oči.

    A k diskuzi – nečetla jsem ji celou, ale ona teze ženy, coby nedokonalého muže, mne opravdu pobavila. V Posvátné prostitutce jsem četla výňatek z Freuda (kterého si velmi vážím, jako člověka, který se lidskou duší začal zabývat a položil základy tomu, z čeho dnes vycházím). Ale byl omezen – tím, že byl muž a tím, v jaké době a kultuře žil. Tu tezi si pamatuji zhruba tak, že žena se cítí nedostatečná, protože vidí, že jí oproti muži něco schází …jenže jaksi, ono muži oproti ženě taky něco schází – a to jsou ňadra. A přítomnosti ňader si děti všímají mnohem dříve, než přítomnosti penisu .. jako trojnásobná matka o batolecí fascinaci ňadry vím dost … hločičku upokojíte tím, že jí taky jednou narostou a chlapeček má penis … kdybych chtěla, dalo by se s klidem napsat sofistikované pojednání o tom, že muži se cítí vůči ženám méněcenní – nemají ňadra, život k nim přišel sktrze ženu a jen skrze ženu jej mohou poslat dál … a tady čekají jestli žena je uzná za partnery vhodné k milostné aktivitě. Tady možná leží zakopané kořeny mužského násilí na ženách a patriarchátu vůbec. ono totiž znásilnění je velmi antievoluční – žena má asi 10x citlivější čich a chuť a vyhodnocuje pachové a čichové vjemy – čím víc jí muž voní, tím odlišnější jsou jejich imunitní systémy a tím je vyšší pravděpodobnost zdravého potomstva. (Tahle schopnost mizí při užívání hormonální antikoncepce). Jenže přijmout pozici toho, kdo čeká … pro něketré muže pak může být mnohem snazší cesta cesta násilí. A to pomíjím „vyšší psychologickou nadstavbu“, – pro mne jsou tato biologická zjištění základem toho, proš je znásilnění tabu.
    A při milování – muž proniká, ale žena … pohlcuje. Každý, kdo od ženy dostal život, dostal zároveň i smrt. Těch důvodů, proč se muži obávají žen je spousta.. a to, čeho se obávám, se snažím ovládnout – pokud si nejsem sám/sama jistá v sobě. A je na každém z nás, jestli budeme pokračovat vé vzájemných obavách a ovládání, nebo jestli budeme hledat cestu vzájemného respektu a lásky…
    http://www.vday.org/home

    • 22. 1. 2013 23:30 / zbyšek

      Začala jste (pro mě) tak pěkně… ale přehlédla jste v teorii diskutéra psychoanalytika, že nejde o penis a tak ani o ňadra, to by byla nuda. Jde o hru a člověk, který „něco“ vyvyšuje nebo „něco“ brání, o tu hru přichází – pokud se rozhodne ji hrát.

      • 25. 1. 2013 11:19 / Jiřina Macháčková

        Ale v tom je právě ta iluze, že ten druhý má něco „lepšího“. Ten druhý je jen jiný, a je úžasně fajn s ním jinakost sdílet, přijmout, že je i mou komplementání součástí, něco, čeho se není třeba bát – buď můžeme tu hru na horšího a lepšího hrát, znásilňovat se navzájem – nebo můžeme jít za ni. Zvednout se z prachu a ponížení znásilněného ženství. Přijmout a plně zvědomit fakt, že mé tělo je mé a NIKDO nemá právo se jej dotýkat bez mého souhlasu. Zvědomit, že mám právo na zdravou a přiměřenou agresi. Je to mnohem smylspupnější a plnější život. http://www.facebook.com/home.php#!/events/252131331586053/?notif_t=plan_user_joined

  20. 22. 1. 2013 11:03 / Jiřina Macháčková

    a ještě koment k panu Zemanovi – to. co předvádí s dcerou bych nazvala „psychologickým incestem“

    • 1. 2. 2013 12:30 / Irena

      paní Macháčková, tleskám… souhlasím s každým slovem, které jste tady ve všech svých příspěvcích napsala… vědomé ženství a vědomé mužství je z mého pohledu jediná cesta, jak předejít znásilňování a zneužívání… na tom by se mělo zapracovat..
      to mi nahrává k další mojí myšlence, že ani v základních školách nejsou tahle témata dostatečně otevírána a většina učitelů (resp. učitelek, při našem feminizovaném školství) není sama dostatečně morálně i psychicky na výši, aby se dětem v tomto ohledu víc věnovali… v zastaralém pojetí školních osnov vidím taky velké rezervy, když už event. někde nefunguje dostatečně rodina, aby rodiče mohli dát svým dětem zdravý příklad…
      přeji vše dobré, Irena :-)

  21. 22. 1. 2013 11:15 / Marie

    Byla jsem taky znásilněna, a svým mužem. V té době už jsme byli na rozvod. Řekl mi, že musím držet protože má na mě jeste papíry. Neobešlo se to bez zranění. Mého. Natržený břišní sval. Nešla jsem to hlásit na polici. Před tímto hnusem jsem tam byla s rozbitým obličejem. Příslušník se mě začal vyptávat jestli jsem ho náhodou nevyprovokovala já! A kdo prý byl ten první co řekl DEBILE. Dovedla jsem si představit na co by se asi ptal kdybych tam přišla. Jak hluboko byl? Nedivím se, že to ženy nejdou hlásit. Dostala jsem se z toho a on je teď bezdomovec. Aspoň tohle je ten trest pro něj.

    • 22. 1. 2013 12:24 / Jana

      Chtěl si dokázat, že je „frajer“ :-(
      Přijde mi, že kolikrát těmto pánům nejde o sex, jako takový, ale ukázat svou nadvládu a moc. Ublížit psychicky.

      Mrzí mě to….Ale ustála jste to a zvládla dobře!
      A jak píšete- trest se taky pro něj dostavil. I když nepřímý.

      P. S. S něčím podobným se na policii setkala moje kamarádka. Mělo by se to změnit, něco s tím udělat.

  22. 22. 1. 2013 12:01 / Jan

    „Ale zdá se, že s vážným sexuálním útokem se setká každá třetí žena.“

    Citation needed.

    Vážně, odkud tohle berete? To je úplně šílené číslo. Radikální feministky rády plácají něco o každé šesté ženě, případně každé čtvrté, ale každá třetí?!

    „1/4“ jako často opakovaná cifra pochází z americké studie provedené feministkou (překvapivě) na americké univerzitě, které pokládala lehce selektivní otázky a tak vůbec ta metodologie nestála za moc. Za znásilněné počítala i ženy, které si nepřipadaly znásilněné, ale přiznaly, že někdy měly styk pod vlivem alkoholu nebo drog.

    Neznám české statistiky, ale v USA jsou oficiální čísla v řádu jednotek procent, žádných 25%.

    • 22. 1. 2013 12:26 / Tomáš Rektor

      Máte pravdu, třeba dohledat. Rozhodně nejde jen o oběti znásilnění, ale sexuální útoky v širším kontextu. Ale dohledám.

      • 22. 1. 2013 13:58 / Jiřina Macháčková

        V celosvětovém měřítku organizátoři V-dne tvrdí, že 1/3 žen zažije znásilnění nebo fyzické násilí ze strany mužů. Pokud by šlo „jen“ o zneužívání, tak bych řekla, že nechtěné dotyky v intimních partiích zažila v období dospívání snad každá. alespoň u nás na základce to byl oblíbený sport hochů, když spolužačce začaly rašit prsa, tak si sáhnout. Neúcta k tělu ženy coby jejímu, kterého se mám právo dotýkat bez jejího svolení …. to v sobě měla zakořeněné minimálně půlka kluků na základce. A když u nás ve vsi si jedna žena dovolila obvinit svého muže ze znásilnění .. tak ji odsoudily .. ostatní ženy.

    • 22. 1. 2013 15:20 / Jiřina Macháčková

      Myslím, že i v českém právním řádu je definováno, že pokud muž využije ženino ovlvnění alkoholem či drogami k sexu, tak je to znásilnění…. a z toho, s čím se setkávám na ženských kruzích, tak bych souhlasila s 1/4 až 1/2, rozhodně ne s jednotkami procent. Jen je v ženách hluboce zakořeněn stud a přesvědčení, že je to jejich vlastní vina – což se u řady diskutujících i tady projevuje. A tendence násilí na ženách vnímat jako něco minoritního a nepodstatného, co je vlastně normální. Z mého úhlu pohledu opravdu již nastal čas skončit s tím, že násilí je něco, co k ženám patří,nebo že se děje jen zlomku žen. A jsem ráda, že v tom nejsem sama. http://www.youtube.com/watch?v=fL5N8rSy4CU

  23. 22. 1. 2013 17:19 / věra

    Dlouho jsem přemýšlela jestli se k tomu mám vyjádřit nebo ne.Byla jsem obětí znásinění před 35lety to mi bylo 5,je pravda že nezůstalo při jednom i když ty další byly až v dospělosti.Jedinej důvod který mě napadá proč se to děje opakovaně je ten že mě rodiče nenaučily lidské důstojnosti prostě mě učily jen poslouchat a udělat všechno co se po mě chce bez ohledu na to jestli se mi to líbí nebo ne.Tam je myslim hlavní problém.

  24. 22. 1. 2013 19:39 / Mar

    Pane doktore,
    Hovořil jste někdy s muzem nasilnikem? Co vám řekl? Dokazal někdo z nich někdy pochopit, co se stalo? Soudě dle soudních kauz jim stojí za to zapirat, a psychické utrpení oběti se tim jen zvysuje…
    Nebo je ta věc nevysvetlitelna?
    Děkuji za odpověd

  25. 26. 1. 2013 03:10 / Deva

    1) existuje kniha pre obete znásilnení, ktorú by ste odporučili či už popri terapii alebo aj pre tie ženy či mužov, ktoré sa nikdy neodhodlajú o tom prehovoriť?
    2) je v odborných kruhoch znásilnenie jednoznačne považované za akt „nadržanosti“ alebo akt nadradenosti moci? alebo sa vlastne v skutočnosti nevie prečo sa to deje? Ide o to, že sa niečo takéto stane žene / mužovi preto, má má ten druhý obrovskú sexuálnu túžbu alebo ide o túžbu ponižovať? sú to len teórie (napr. stopznasilneni.cz, gender studie co tvrdia – su to realne fakty alebo teorie?)

    • 5. 12. 2015 00:29 / Franta

      Tak bohužel k tomu musím říct že se to opravdu děje nevědomky u mužů kteří mají obrovskou touhu po své ženě a milují ji.Jenomže ona si to zrovna užívá se svým milencem a samozřejmě od svého zákonitého manžela to nechce.Nebo je neprobuzená a sex skoro nepotřebuje.Je to natolik děsivé že muži absolutně nechápou že ženská touha je jinačí než mužská.Kolikrát se rozpadne vztah jenom proto, že žena neví jak o tom vůbec mluvit.

      • 10. 1. 2016 11:03 / Hittebron

        Ženská touha je „jinačí než mužská“ hlavně v tom, že většina žen potřebuje mít k sexuálnímu partnerovi dobrý vztah. Pokud ji vztah nenaplňuje či dokonce zraňuje, nemá o sex s partnerem zájem, nemůže se vzrušit nebo se jí tento partner dokonce po tělesné stránce hnusí (říká se tomu selektivní sexuální averze). Neznamená to tedy, že žena bez zájmu o sex se svým partnerem si nutně užívá s milencem nebo je neprobuzená, mohou to čistě být nějaké jiné vztahové problémy, které se do sexu promítnou. Pokud si muži „nevšimnou,“ že je žena nechtějí, dá se předpokládat, že nebyli příliš citliví k jejich potřebám ani dřív – z čehož může celý problém pramenit.

  26. 7. 6. 2013 00:58 / Tomáš

    Výborný článek! Ale teda dost mě některé věci překvapily..až zarazily..

  27. 1. 4. 2015 09:30 / Robert

    Dobrý den,
    K tomuto tématu bych rád i když s velkou bolestí v srdci také něco poznamenal.Znásilnění je odporný útok na lidskou důstojnost a osobnost,které je neomluvitelné a neodpustitelné.Osoba,která tohle provede pod násilím nějaké ženě si nezaslouží soucit,neboť je to hnusný ubožák,který si neumí získat ženu jiným,mnohem krásnějším způsobem a stylem.Nedivím se,že v Íránu odhalené,usvědčené a odsouzené pachatele znásilnění věší veřejně na ulici a na přivezeném autojeřábu vyzdvihují do výšky dokud,s prominutím nezkapou.Myslím,že nic jiného si ten ksindl ani nezaslouží.
    Já sám jsem se s tím bohužel také setkal a to tím,že mi manželka přiznala,že mi byla nevěrná v minulém roce,že měla 3krát pohlavní styk s jiným,kdy prvnímu sexu mezi nimi došlo po dvou hodinách známosti..Bolí mě nejen její nevěra,ale v kombinaci s ní i to,že podruhé a potřetí,když s ním byla jí prachsprostě znásilnil(Manželka mi ukázala i jeho profilovou fotku,jak vypadá a musím podotknout bez nějaké záště,že byl odporný,až hnusný bych řekl a že on sám nemá čím by ženu nějak okouzlil).Byl to útok nejen na ní a na její ženskost,ale i na mojí lásku,protože manželku miluji,je moje srdce,štěstí,život,moje láska,moje všechno na celém světě a máme spolu 8-letého syna.
    Sám jsem se musel opanovat,protože ačkoliv to nerad přiznávám,chtěl jsem mu jít s odpuštěním rozkopat za to ten jeho prdelní ksicht,aby byl ještě ošklivější než je,jenže manželka mi v tom se slzami v očích zabránila a jenom pohled do jejích očích,kdy jsem v dlaních držel její hlavičku mě v tom zarazil.Dnes já sám z toho kolikrát špatně spím a nejenom manželka,ale oba máme v srdci bolest.

  28. 17. 8. 2015 23:52 / M.K.

    Dobrý den,

    jsem moc ráda, že se pan doktor zastal znásilněných a zneužívaných. Jsem sama několikanásobnou obětí a vím, jak to dlouho trvá než se člověk ze syndromu oběti vymaní. Objevila jsem skvělý celoživotní program, který pomáhá. Je to SASA – anonymní, kteří prožili sexuální útok. Informace se najdou na http://www.sasa-prague.stranky1.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook