Causa Breivik – 1:0 pro demokracii

Za poslední rok (a kousek) otřásly světem dva zločiny. Oba s blízkým vztahem k psychiatrii a představující značnou výzvu pro společnost, demokracii i psychiatrii samotnou.

Moderní evropská společnost se snaží být více lidská, netrestat, ale napravovat, nastavovat druhou tvář. A jednou za čas se stane něco, co tento přístup zpochybní. Pravidla jsou už nastavena a přeci se nebudeme vracet k barbarství. Ale civilizované tresty jako kdyby nestačily. Takže je snaha pravidla obejít, aby se vlk nažral a koza, víte co. Ve Francii se vždy šeptalo, že únosci a teroristé jsou zpravidla „bohužel“ zabiti při akci. Trest smrti nemáme, jsme přeci v Evropě XXI. století, a zároveň nebudou lidé pobouřeni, že terorista půjde do fešáckého kriminálu a po deseti letech bude ze zdravotních důvodů převezen domů.

Breivika se zastřelit nepodařilo. Vzdal se, a možná to mají v Norsku jinak. Společnost jako kdyby nepočítala s výjimečnými tresty za výjimečné zločiny a představa, že bude Breivik trávit nejbližších jednadvacet let v prostředí, které mu může mnoho lidí jen závidět, a pak třeba bude propuštěn, je nepřijatelná.

Není s podivem, že je velmi lákavé zkusit pravidla obejít. A ani by to nechtělo zas tak moc námahy. Je přeci zřejmé, že Breivik není normální. Pokud by se prokázalo, že je nepříčetný, stráví konec života na psychiatrii, pod prášky. A bude potrestán, psychiatrie se bojí jako Breivik burky a vězení pro něj zjevně trestem není.

Jenže. Jenže zneužívání psychiatrie je typické pro všechny totalitní režimy. Máme disidenta, blíží se demonstrace, vězení by moc pobouřilo, šup s ním na psychiatrii.

Psychiatrie je snadno zneužitelná. Je mnoho nemocných, kteří si svou nemoc neuvědomují a nejen, že bez léčby velmi trpí, ale i jsou nebezpeční sobě a okolí. Je nezbytné mít nástroj léčit je proti jejich vůli.

Stejně tak je zjevné, že jsou psychické nemoci zásadně měnící vnímání reality, takže by bylo nesmyslné považovat nemocného zodpovědného za své chování.

Obé je zneužitelné velmi snadno. Oběma směry. Pokud někdo nebyl zodpovědný za své chování, měl by být léčen, ne trestán. Takže délka léčby neodpovídá vážnosti prohřešku, ale vážnosti zdravotního stavu. (Ikdž v praxi si samozřejmě nedovedu představit, že by byl schisofrenik, který spáchal několikanásobnou vraždu, propuštěn z léčby po pár měsících, ač by to zdravotní stav dovoloval…)

Psychiatrická léčba tedy může trest výrazně zkrátit i prodloužit. Zlehčit i ztížit. Nakolik to bude zneužíváno podle mě velmi výrazně vypovídá o zralosti společnosti.

Samozřejmě není možné stanovit diagnosu na základě zpráv z médií. Ale znělo velmi nepravděpodobně, že by Breivik trpěl schisofrenií, o které se v posudcích původně hovořilo. Třeba už jen proto, že schisofrenie zpravidla narušuje kognitivní funkce – třeba schopnost plánovat  – taky se jí kdysi říkalo demence – a nelze si příliš představit, že by Breivik byl na jednu stranu natolik nemocný, že by žil léta v jiné realitě, a na druhou natolik zdráv, že by byl schopen naplánovat takto složitou akci. Při závažné poruše osobnosti, kterou bych tipoval já, je člověk příčetný, schopen rozlišovat dobro a zlo, je schopen akce plánovat a přitom je jeho pojetí světla značně odlišné.

Lidé si stěžují, že Breivik tím, že byl uznán za příčetného a skončí ve vězení, ne na psychiatrii,  zvítězil. Dosáhl svého. Ano, svého dosáhl, ale nezvítězil. Pokud v boji s extremismem nechráníme jen životy, ale i hodnoty,  zvítězila jasně demokracie. Výsledek 11. září je v tomto světle mnohem diskutabilnější. Následující odposlechy, věznění bez soudu, mučení vězňů, znamenaly pro demokracii velkou ránu. Norská společnost obstála.

Nebyl bych proti, kdyby tento případ otevřel debatu o výjimečných trestech za výjimečné zločiny. Ale je dobře, že se psychiatrie nenechala zneužít, ani v zájmu dobré věci. A je dobrou zprávou pro společnost, že zákony lze třeba měnit, ne však obcházet. Ani ve výjimečných případech.

Druhý případ se týká Jamese Holmese, střelce z Colorada, z premiéry Batmana. Případ podobný, avšak opačný. Holmes naopak schisofrenně vypadá. Pokud se diagnosa potvrdí, prokáže americká společnost takovou zralost, aby mu umožnila léčit se a vrátit se do běžné společnosti? Uvidíme.