MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Diagnosa: Blízký východ

Diagnosa: Blízký východ

21. 11. 2012 / autor: Tomáš Rektor

Jednou z ctností terapeuta je nekecat do věcí, do kterých mu nic není. Avšak situace na Blízkém východě je pro mě absurdní, podivná a zvrácená. Nepřijatelná pro mě jako pro člověka,  rodiče, lékaře i terapeuta. Nelze mlčet, nelze jednat. Dělám jediné, co lze. Přemýšlet. Snažit se ji pochopit. Nelze srovnávat společnost a jednotlivce. Ale podobné rysy tu jsou. A jako terapeut nemohu přehlédnout, scénáře, které dobře znám.

Uznávám, že blízkovýchodní situace je extrémně složitá. Dovedu si představit, jakou bych měl asi radost, kdyby najednou přitáhla tlupa keltů a náčelník by se se slovy „jsem Váš strýc Murdaigean, mám vás rád a budu u Vás žít“ cpal ke mně domů. A mluvil něco o tom, že tu žil dávno před námi a že sem patří a že mu tuto zem už bůh Belenus dávno přislíbil.

Jenže pak tu máme tu lapálii s Hitlerem. Pokud se někdo rozhodne vybudovat nové průmyslové odvětví zacílené na systematickou likvidaci jiného národa a tomu národu ani nikdo moc nepomůže, nelze se divit, že si ten národ řekne, že dvě tisíciletí bez vlastní, země, armády, tajných služeb a dalších drobností už bylo docela dost dlouho. A že se chce vrátit tam, kde byl naposledy doma. A nemají tu zemi přislíbenou od Belena, ale od Hospodina, a toho mezitím stihla vzít za vlastního většina světa, včetně nových obyvatel onoho kraje.

Že se nikomu nechce ustoupit chápu. Jsem schopen pochopit, že po všem, co Israel zažil, nechce a nemůže ustupovat za určitou mez. Chápu i to, že Palestinci se nechtějí vzdát půdy, kde žili. Ale absolutně nechápu, za jakou cenu. Nechápu neústupnost a neochotu kompromisu vedoucí k provizoriu trvajícímu již desetiletí. Nechápu, jak může rodič riskovat život vlastích dětí jen proto, že jejich smrt by byla skvělým nástrojem propagandy. Jako kdyby nenávist vůči Israeli byla nejvyšším cílem, kterému lze podřídit vše.

A nechápu svět. Sílu protiisraelských nálad ve většině světa. Přes veškerou složitost nelze přehlédnout, kdo útočí a kdo se brání. Kdo útočí na civilisty a kdo se snaží je ochránit. Tolik inteligentních lidí, chovajících se podle mě zcela iracionálně, to nelze vysvětlit prostě antisemitismem, ač i ten bude hrát nemalou roli.

Situace tak nepochopitelné. A přitom tak důvěrně známé.

Začátek příběhu bývá podobný. Středostavovští, dobře usazení rodiče ve středním věku. A nedospělé dítě. Věkem by už dospělé být mělo, ale není. Nějak to nejde. Vlastně ani nemůže. K dospívání patří zkušenost, že jsme rodiče v něčem překonali. Přeprali. Jenže to nejde. Příliš dobře usazení rodiče jsou příliš těžkým soustem. Jsou dost chytří na to, aby byli tak vysoko, že na ně nikdo nemůže. Ani děti. Avšak ne dost moudří ani to, aby nechali děti vyhrát. Nepřekonatelná překážka, neschopnost utkat se a separovat se vyvolává agresi.

Tady už se příběh větví. První možnost je potlačení agrese. Boj vzdát a stát se hrdým a pokorným následovatelem rodové tradice. Pro náš příběh nezajímavé.

Možnost druhá – agrese se stává smyslem života. Vrhnout se celou svou silou, celou svou osobností do boje proti rodiči. Nenávist se stává cílem, posláním. Oto silnější, že jiný, opravdovější smysl v životě chybí. Zpravidla je přežitelná jen za cenu rozštěpení rodičovského páru. Jeden rodič se stává bohem, druhý ďáblem. S tímto scénářem se nesetkávám často a takto silné rozštěpení světa zpravidla odkazuje na starší události. Ale i toto znám.

Cesta třetí, agrese je též smyslem, ale je transformovaná, většinou ve svůj opak. Dítě vysvětluje, že vůči rodičům neshledává žádnou zášť. Vlastně vůbec nikomu necítí žádnou zášť. Ba naopak. Přeje si lepší svět, pro všechny. Proto bojuje za slabší a ponížené. Za práva bobrů, syslů, kůrovce a krys. A trvá roky, než se mu v terapii podaří vysvětlit že utlačovaný sysel je vlastně on a utlačující kapitalista rodič. (A rozhodně nechci tvrdit, že boj za zlepší svět musí být vždy známkou nezralosti. To si opravdu nemyslím.)

Cesta poslední. Nelze provést útok ani přímo, ani obchvatem. Zůstává jediný možný cíl. Dítě samo. Agresi obrátí proti sobě, s vědomím (či spíše nevědomím), že rány budou bolet víc rodiče než jeho. Ať fysické. U sebepoškozování či anorexie. Či psychické. V rámci depresí, neúspěchů, stagnace.

A vše lze samozřejmě krásně kombinovat. Nadané dítě se vykašle na školu pro vyšší zájem. Místo, aby si našlo práci, dojede na Šumavu žít v souladu s přírodou. Žije na pokraji bídy a trochu zapomíná na fakt, že přežívá jen díky podpoře státu, proti kterému bojuje. Když je nejhůř, jede si pro peníze k rodičům. Když nedají, vydírá dětmi. A nenávidí je ještě víc. Opět – v žádném případě nechci tvrdit, že žít v přírodě a nemít školy je nezralost. Ale být může.

A jsme doma, ne? Zkusme si představit dítě s velmi úspěšným otcem (či spíše sourozencem). Dítě není schopno separace a je zcela pohlceno bojem s otcem. Krom boje už nemá vlastní hodnotu, boj je pro ně vším. Používá veškeré dostupné zbraně. Agresi vůči otci, jenže má dojem, že ten jsou příliš silný na to, aby jim skutečně ublížil. Tak obrací agresi vůči sobě. Hrdě ukazuje každou ránu, kterou mu rodiče způsobili tím, když se snažili bránit. A stejně hrdě nese rány, které si učinil sám. Vždyť i za ně rodiče přeci mohou. A pro pomoc utíká k matce či prarodičům, aniž by si uvědomovalo, že ti se k němu nechovají o nic lépe. Matka mu ráda dá, cítí výčitky za jeho rány, které nezpůsobila. (Ne, nechci tvrdit, že jsou v tom rodiče nevinně.) Připomíná vám to něco?

A doma jsme i s protiisralesky laděnými intelektuály. Když budete mít sami úspěšné rodiče, od kterých nebudete schopni se plně separovat. Budete si celkem spokojeně žít, ale přesto máte notnou porci agrese, která potřebuje posvětit a zacílit. Vztek z toho, že se vám to s tou separací zas až tak úplně nepovedlo. Budete příliš dobře usazení na to, abyste se jeli poutat na Šumavu k borovici . Ale něco dělat chcete. A nebo usazení nejste a pustíte se do boje za spásu světa naplno. Prostě, více či méně, jdete po třetí cestě z počátku příběhu. Hádejte, se kterou stranou pro vás bude snazší se identifikovat….

Má to celé řešení? Jistě. Palestina musí dospět. V terapii je to zpravidla strašná dřina. Rodinné terapie neumím, v individuální si nezřídka musíme zažít nenávist obou stran. Jenže terapie státu asi dělat nejde, co.

Rady pro rodiče bývají prosté. Přijetí, podpora, hranice. Dítě musí vědět, že ho mají rodiče rádi,  že mu rádi pomohou, ale pokud se bude chovat v určitých mezích. V praxi je to samozřejmě takřka neproveditelné, a snadno se to buď vrátí do starých kolejí či naopak vede k buzeraci dětí rodiči a to k dospělosti taky nevede. Rodiče musí být připraveni na obrovský hněv dětí. A nepřistupovat na vydírání a manipulace.

Palestina potřebuje hranice. Israel nesmí provokovat (v minulosti to nejednou dělal) a svět se nesmí nechat vydírat. Musí začít ignorovat srdceryvné fotografie zraněných dětí. Což samozřejmě bude těžké už jen proto, že nedospělá Palestina se světu náramně hodí. Třeba jen tím, že se nedospělí evropané mají svého nedospělého hrdinu. A Palestina si rozhodně zaslouží pomoc. Avšak nejen tu humanitární, nejen almužnu, ale potřebuje vybudovat zdravou a sebevědomou inteligenci, střední třídu. A s rizikem, že ta nejdříve své znalosti použije hlavně na boj proti Israeli. Tak tomu téměř jistě bude. Ale stejně téměř jisté je, že že se v ní začne rodit jiná vrstva, toužící po životě v míru. Bude to trvat. A bude to bolet. Ale jiná cesta podle mě není.


Komentáře

  1. 21. 11. 2012 12:16 / Michaela

    Mohu upřímně říci,že toto je to nejlepší,co jsem od Vás v poslední době četla.Moc se mi to líbí a je tam vše. Jen tak přemýšlím, zda by se psychiatři a terapeuté nemohli spojit a nemohli by k řízení státu vychovávat budoucí státníky. Jako jsou třeba školy pro diplomaty, jako jsou školy pro vyjednavače těchto těžkých a letitých a zapeklitých zkušeností. Jen bych ráda připomněla ještě jeden neopominutelný fakt. Peníze a zbrojní průmysl. Všimněte si, pane doktore, že vždy,když se zdá, že se ty dvě protistrany dohodnou, přijde někdo třetí, kdo má z toho zisk a zkušným „chmatem“ opět rozdmychá nenávist a staré rány,aby měl kam dodávat a mít zisk. A to si ti lidé, kteří jsou „dole“ a možná si ani neuvědomují tuhle starou osvědčenou hru,za kterou platí svými životy, často ani neuvědomují. A to je škoda.

  2. 24. 11. 2012 12:04 / Honza Rektor

    Ahoj, mám stejné tzn. proizraelské stanovisko, takže s celkovým vyzněním článku souhlasím, ale u určitých jednotlivostí musím vyjádřit svůj důrazný nesouhlas.
    Za zcela chybnou považuji premisu, že se Židé nastěhovali palestinským Arabům do JEJICH země. Stejně tak je špatně zdůvodňovat vznik státu Izrael toliko Hitlerem a holocaustem. Když to celé postavíš takhle, dá se právo na existenci Izraele velmi snadno zpochybnit argumentem „Proč mají Arabové nést důsledky toho, co Hitler udělal Židům?“… přesně tenhle argument ostatně použil i Ahmadínežád.
    Věc se má tak, že žádná Palestina jako stát nikdy neexistovala; v průběhu posledních 1500 let bylo to území součástí několika různých státních útvarů. Izrael pak vznikl naprosto stejnou cestou jako okolní země – z vůle OSN. Ta jako poslední na tom území vykonávala státní suverenitu (prostřednictvím mandátní správy), takže vznik jejím rozhodnutím byl plně legitimní. Holocaust byl samozřejmě důvod, proč toto rozhodnutí padlo, ale legitimitu Izraele je třeba odvozovat od OSN (jako od nositele územní suverenity) nikoli přímo od holocaustu. Jinak území bylo sice po těch 1500 let obýváno převážně Araby, ale předkové větší části dnešních palestinských Arabů přišli na území až po roce 1917 (Balfourova deklarace) kdy na území začali zároveň přicházet Židé. Takže jen menšina je autochtonní. Samozřejmě nemluvě o tom, že přištěhovalectví Židů bylo legální, pozemky si kupovali.

    Metafora s „nedospělostí“ Palestiny je asi částečně výstižná, ale zároveň i zjednodušující. Za neschopností mírově koexistovat bych viděl víc faktorů jako je arabský nacionalismus, islám (pro ně je nepřípustné, že na dříve islámském území vzniknul stát nevěřících, jinak by kvůli tak malému kusu země bez surovin nedělali takové dusno), exploatace špatné situace palestinských Arabů ze strany ostatních Arabů… a taky ustupování Izraele židovským náboženským fanatikům, jako jsou ti osadníci (ale tohle je mnohem menší příčina)
    Palestinský stát by podle mě měl vzniknout. Ale ne z toho důvodu, že by na to tzv. Palestinci měli jakýkoli právní nárok, ale proto, že Západní břeh a Gazu s jejich obyvateli vlastně nikdo nechce.

  3. 24. 11. 2012 12:37 / Tomáš Rektor

    Díky za doplnění fakt, můj postoj je samozřejmě výrazně více proisraelský, než jak vyplývá z textu, snažil jsem se o neutralitu… A samozřejmě je to mnohem složitější, koukal jsem na to jen zejdnoho pohledu.

  4. 24. 11. 2012 13:20 / Jan Sevcik

    Jinak zkuste se nekdy bavit s nekym, kdo zije v te oblasti. Mel jsem jednu znamou z Jordanska, tak jsme se o tom spolu bavili. Jordansko nabidlo azyl a pasy Palestincum (navic, kralovna jim dost strani – ma take palestinsky puvod). Zkusil to s nimi Libanon i Egypt a jak to dopadlo. Misto toho, aby byli radi, ze maji klid a ziji v mirove zemi, tak zase utoci na nepratelsky Izrael z techto uzemi. V Jordansku zase pripravovali atentat na krale, toto neni normalni…

    Druha vec je, ze se ani sami Arabove mezi sebou nejak extra nemaji radi (Evropane taky v podstate ne, ale uz nas to trochu preslo), takze nic nesjednocuje tak, jako spolecny nepritel.

    Takze je snad neni nikdo moc naivni, ze kdyby tam nebyl Izrael, ze by tam byl klid. Dalsi vec je, ze ani Palestince nikdo moc u sebe doma uz nechce. Takze neni moc moznosti, komu to uzemi priradit.

  5. 31. 1. 2013 19:48 / Tomáš Pavlíček

    Velmi zajímavé myšlenky.Díky Rektoři :-)
    Jste rodina?

  6. 30. 5. 2013 01:13 / Vladimír

    David Ben-Gurion v roce 1938 řekl:

    „Kdybych věděl že je možné zachránit všechny děti v Německu tím, že budou odvezeny do Anglie, a kdyby bylo možné zachránit pouze polovinu těchto dětí v případě, že by byly odvezeny do Eretz Izraele, zvolil bych druhé řešení. Je třeba vzít v potaz nejen životy těchto dětí, ale také historii izraelského lidu.“

    ílá intifáda Saláma Fajjáda
    Šádí Shanaáh 20. 03. 2010 | 12:20 Přečteno 3362 krát Pošli e-mailem
    Blízký východ zažil už dvě palestinské intifády (doslova „setřesení“, neboli lidové povstání). Poslední týdny začínají létat vzduchem slova o třetí intifádě. Ta má být údajně nenásilná nebo naopak násilná nebo úplně jiná, záleží na tom, kdo a proč o ní zrovna mluví. Nejzajímavější vykreslení povahy možné budoucí intifády podali dva izraelští akademici. Ti obohatili blízkovýchodní politický slovník termínem Bílá intifáda.

    Bílá intifáda je údajně proces, který ve svém závěru vyústí v mezinárodní tlak na vznik palestinského státu s negativními dopady na Izrael a jeho schopnost určovat rytmus mírových jednání. K tomu má dojít tím, že Palestinci jednostranně vybudují de facto fungující stát a státní instituce na Okupovaných palestinských územích (Západní břeh a Gaza), načež jednostranně vyhlásí nezávislost za široké podpory mezinárodního společenství. Pokud by se Izrael vojensky nestáhl z Okupovaných území, musel by čelit mezinárodní izolaci a možnému palestinskému povstání, které by mohlo spustit mezinárodní intervenci.

    Palestinci už ale jednou nezávislost vyhlásili, v roce 1988. Proč by to tedy mělo být tentokrát pro Izrael jiné, těžší?

    Především proto, že tehdy neměla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) pod kontrolou jediný metr země na daném území a mezinárodní společenství nemělo za sebou sedmnáct let marných mírových jednání. A Palestinci neměli Saláma Fajjáda a jeho plán.

    http://www.haaretz.com/print-edition/opinion/preempting-a-white-intifada-1.266068

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook