MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Homosexualita jako perverze

Homosexualita jako perverze

25. 8. 2013 / autor: Tomáš Rektor

Spořádaní občané nám začínají homosexuály tolerovat. Ať si dělají co chtějí, ale ať si to přece nechávají pro sebe. Je to přece úchylka, nemoc, tak proč ji ukazovat? Nedejbože se jí chlubit?

Tolikrát jsem už obhajoval přirozenost homosexuality. Tolikrát povídal, že je zpravidla vrozená, že si ji člověk nevybírá. Až dnes jsem si řekl – proč ne? Proč se na homosexualitu nepodívat jako na perverzi?

Tak třeba Freud ji za perverzi považoval. Než se vydáte vyštrachat dobře ukrytý Výklad snů a odevzdat jej očistnému ohni, čtěte dál. Homosexuální, přesněji homoerotické představy považoval za zcela přirozené, běžně u svých klientů mnohé symptomy interpretoval jako potlačená homoerotická přání, čímž musel usedlým předválečným Vídeňákům dělat ohromnou radost. Známá je jeho korespondence s jistou paní, která mu zoufalá psala, že je syn homosexuál a jestli by pan profesor neráčil se na synka podívat. Pan profesor odpověděl mile, zdvořile, že když synkovi není nic horšího, tak by to neřešil.

Co že to je ta perverze? Pro Freuda šlo o uvíznutí v nezralé sexualitě. Jinými slovy, vše, co si pod perverzí představujeme, má v psychice svůj význam. Perversní není nechat se přivázat k posteli, zbožňovat satén či gumové oblečky. Perversní je, pokud se z toho stane jediná forma uspokojení. (Tímto zdravím všechny čtenáře s podobnými zálibami. Dělejte si, co chcete. Tento text není primárně o perverzi, v sexu je podle mě v pořádku vše, na čem se dohodnou dva či vice lidí..).

Perversní chování musí mít určitý význam ve vývoji lidském. Když zbožňujeme pramínek vlasů milované bytosti, činíme tak třeba proto, že nám ji připomínají, když s ni nejsme, dovolují nám se od ní nikdy neoddělit, což by jinak nebylo možné. To je normální. Perversní je, když už nás vzrušují jen ty vlasy.

Jaký je tedy význam homosexuality? A upozorňuji rovnou, děje, o kterých budu psát jsou velmi rané, často z doby před vývojem řeči. tak staré, že je považujeme za vlastní.

Tak třeba strach ze žen. Ne ten pubertální, kdy se bojíme pozvat děvče na rande a báli bychom se toho, i kdybychom zrovna neměli akne a nemutovali. Strach raný, magický, nevědomý. Mýty jsou plné zubatých vagín, ukusujících penisy nebohých jinochů. Když nám taková monstra zahnízdí v nevědomí příliš pevně, není divu, že si začneme vybírat partnery, kteří nic podobného nemají.

Nebo naopak, máme ženy příliš rádi. Jednu ženu, maminku. A jsme s ní natolik identifikováni, že se identifikujeme s její sexualitou. Toužíme po mužích, stejně jako ona. Nebo jsme vyděšeni tím, co jí tatínek dělá po nocích v ložnici, u čeho maminka tak hrozně křičí. A v rámci identifikace s ní musíme podstoupit stejnou oběť.

Nebo se bojíme tatínka. Jedna z primitivních možností, jak se vypořádat s agresorem, je pozřít ho. Inkorporovat. V tomto případě doslova.

Blbosti? Kupodivu ne. Při práci s klienty na podobné mechanismy pravidelně narážíme. S klienty homosexuálními i heterosexuálními.

Co moje předchozí názory, že je homosexualita vrozená? No to je samozřejmě pravda. U někoho vrozená, u někoho získaná.. O tom, jak je to s poměry jsou spory, podle mě častěji vrozená. Nebo se spíš na výsledném stavu psychické i fysické stavy spolupodílí.

Takže to je úchylka? Mělo by se to léčit?

Jacques Lacan kdysi tvrdil, že hlavním posláním psychoanalýzy není léčba, ale odhalení pravdy. A Freud měl pravidlo „Učinit nevědomé vědomým“. Zvlášť v tomto případě je to pravda. Když pracujeme s klientovými představami přáními a tužbami, nejde o to, aby o ně klient přišel. Jde o to, že jsou nezbytnou součástí příběhu. A třeba stojí za dalšími potížemi.

Navíc by to nešlo. Nemyslel si to Freud, nemyslím s to ani já. Opakovaně jsem zažil, že si bisexuální člověk pod vlivem psychoterapie sexuální preference ujasnil. Někdo směrem k homosexualitě, někdo k heterosexualitě. Nezažil jsem, že by se z homosexuála stal heterosexuál. Či naopak.

Takže by se měla aspoň skrývat?

Bylo by o tolik snazší tvrdit, že homosexualita má i své psychogenní příčiny než použít slovo perverze. Ale budiž, na tenký led už jsme se pustili.

Řekli jsme si, že perverze je uvíznutí v rané, preoidipské sexualitě. A jak vyplývá z Perverzního království, tento pojem se používá i uvíznutí v této fázi mimo sexuální kontext. Její oslava.

Které jevy lze chápat v tomto kontextu? Třeba náboženství. Velmi prostě. Dítě vyrůstá s pocitem všemohoucnosti. A věří ve všemohoucnost svých rodičů. S nástupem oidipské fáze se z otce stává všemocná hrozivá bytost, která nám hrozí zničením. Bojíme se, že nás potrestá za naše pudy které nejsme sto potlačit. A my jen doufáme, že nám naše slabosti odpustí.

To známe, ne? Je snadné si představit, že tato představa je tak hrozná, že ji musíme z psychiky vyjmout a promítnout jinam. Vytvořit si jinou postavu, bezpečně vzdálenou. Která je všemocná. Všemocně dobrá i všemocně hrůzná.

Nebo z jiného koutku. Ekologie. Její posedlost odpady. Znečištěním. Čistotou. Copak to není nádherný příklad anální fixace? Co lepšího si anální jedinec může přát, než je recyklace? Vědomí, že jeho odpad, to nejcennějšího, co anální člověk má, nepřijde nazmar. Bude zužitkováno.

Přijde Vám to přitažené za vlasy? Co myslíte, kolik lidí se přikloní k víře na základě vlastního hluboce mystického prožitku a kolik na základě zvyku, slabosti?

Nenazýval bych náboženství perverzí. Ani ekologii. Ale ani homosexualitu. Mám v hluboké úctě každého, kdo svým idealismem či spiritualitou překračuje sebe sama. Jen naznačuji, že i za tím mohou být nezralé pohnutky. A jen tak mimochodem –  pracoval jsem s lidmi hluboce věřícími. Úvahy, kdy se jedná o víru a kdy o únik pro ně byly zcela legitimní.

Když jsem začal tento text psát, zdálo se mi, že překračuji tabu. Dávám homofobům do ruky zbraň.

V tom je možná jádro problému. Lpěním na vrozenosti homosexuality vlastně tvrdíme, že je špinavá. Ale když už se tak někdo narodil, budeme ho tolerovat. Jako někoho s tělesným postižením, které budeme tolerovat snáze, když budeme vědět, že si je dotyčný nezavinil sám.

Pokud ale budeme souhlasit s tím, že to, co spolu lidi dělají v posteli, pokud to dělají svobodně, je jen a jen jejich věc, pokud budeme na sexuální preference pohlížet bez odsudku, debata o vrozenosti ztratí na významu.

A věčné téma adopcí? Pokud je homosexualita úchylka, tak by přeci adoptovat neměli. No já pořád zapomínám na zástupy 100% zdravých heterosexuálních adoptivních rodičů. Jenže proč člověk vůbec chce adoptovat? Proč si nepořídí víc vlastních děti? Nemá problém se sexem? S těhotenstvím? Že je v tom idealismus? A co je za ním? Touha vykoupit se z hříchů? Negovat vlastní lakotu či agresi? Vynahradit cizím dětem lásku, kterou neumíme dát dětem vlastním? A u rodičů, kteří nemohu mít vlastní děti? Snaží se dostatečně? Nezpůsobili si to sami sexuální nezřízeností? Není za tím psychosomatika? Jestli ona samotná touha adoptovat není tak trochu perversní. Možná by to stálo za podrobnější průzkum. A zatím pro jistotu nedovolovat adopci rodičům, kteří o to požádají. Co kdyby to byla známka patologie.


Komentáře

  1. 26. 8. 2013 12:10 / Richard

    zajímavé, nevím, kdo řekl, že perverze je jednou z možných cest k sobě sama…

    „Pokud ale budeme souhlasit s tím, že to, co spolu lidi dělají v posteli, pokud to dělají svobodně, je jen a jen jejich věc, pokud budeme na sexuální preference pohlížet bez odsudku, debata o vrozenosti ztratí na významu.“
    autor

    jenže ti náboženští maníci právě tohle připustit nejsou schopni, dělá jím dobře koukat do ložnic jiným a pohoršovat se nad tím, co mezi sebou jiní svobodně dělají. Očekávat od těchto lidí akceptaci svobody jiného, resp.: „co spolu lidi dělají v posteli, pokud to dělají svobodně, je jen a jen jejich věc“, by bylo naivní. Pro ně je to prostě vnitřně špatně(sami jsou totiž otroky ideologie) a tohle „špatně“ samozřejmě promítají ven, manipulativně tlačí na změnu, resp. vytváří manipulativní tlak, který by vedl ke změně stavu „ideologicky špatně“ na stav“ ideologického dobře“, protože přeci i když to dělají mezi sebou dobrovolně dva dospělí lidé, je to proti přírodě, proti „Bohu“ a my to v rámci šíření „Boží pravdy“ musíme změnit, i pan farář to říkal. Mezi ideologickou výbavu náboženských aktivistů totiž patří „dělat pořádek“ dle vlastních norem a to všude a u všech. Je to takové šíření sebelásky, vyhlášené za lásku „Boží“. Pokud se pak homosexuální jedinci ukáží otevřeně na ulici, vyjevují se všechny jejich skryté snahy dělat pořádek v ložnicích jiných, resp. mají dostatečně viditelný důvod zaútočit, byť je tento průvod samozřejmě zcela neškodný, na rozdíl od těch jejich náboženských fanatických poutí, na kterých šíří své pomýlené bludy. Církev v jistou dobu dokonce předepisovala jediný možný způsob koitu, jak jinak než misionáře. Tihle aktivisti prostě mají „šťárání v soukromí jiných“ ve své náplni práce, kterou jim církevní autority implantovaly do hlavy. Podle mě jim prostě haraší v palici, nepromítají jen introjikovaného silného tatínka, ale také vlastní potlačené pudy, jejichž uspokojování nevědomě je daleko nebezpečnější než pod vědomou a řízenou korekcí. Místo homosexuála uspokojující své pudy někde v regulérním gay klubu, se z takového člověka stává služebník „Boží“, který si občas za „Božího“ požehnání pohladí chlapečka i na těch zakázaných místech. Tyto potlačené pudy se uplatňují samozřejmě i jinými nebezpečnými cestami. Tihle lidé svou ideologií a tlakem na její uplatnění prostě často velmi útočně obtěžují, navíc s postavou Ježíše Krista, ke které se hlásí, nemá jejich jednání nic společného, jeho obraz v souladu s vlastními zájmy také jen perverzně przní.

  2. 27. 9. 2015 00:54 / Jiří

    Cituji:
    Tak třeba strach ze žen. Ne ten pubertální, kdy se bojíme pozvat děvče na rande a báli bychom se toho, i kdybychom zrovna neměli akne a nemutovali. Strach raný, magický, nevědomý. Mýty jsou plné zubatých vagín, ukusujících penisy nebohých jinochů. Když nám taková monstra zahnízdí v nevědomí příliš pevně, není divu, že si začneme vybírat partnery, kteří nic podobného nemají.

    Nebo naopak, máme ženy příliš rádi. Jednu ženu, maminku. A jsme s ní natolik identifikováni, že se identifikujeme s její sexualitou. Toužíme po mužích, stejně jako ona. Nebo jsme vyděšeni tím, co jí tatínek dělá po nocích v ložnici, u čeho maminka tak hrozně křičí. A v rámci identifikace s ní musíme podstoupit stejnou oběť.

    Nebo se bojíme tatínka. Jedna z primitivních možností, jak se vypořádat s agresorem, je pozřít ho. Inkorporovat. V tomto případě doslova.

    Je to překombinované až konspirační. Podstata je mnohem jednodušší. Libé pocity, estetické preference. Gayovi se prostě více líbí mužská postava, svaly apod. než ženský tvar těla (přesýpací hodiny). Gay taky nemusí celulitidu. Mužské tělo je pevnější. To máte jako v jídle. Někdo si dá na oběd klidně sladké jídlo, někdo musí maso. Nehledejte v tom tajemnosti. To samé hudba, někdo poslouchá metal, někdo pop, někdo dechovku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook