MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Ke kořenům rasismu

Ke kořenům rasismu

9. 9. 2013 / autor: Tomáš Rektor

Těžko hledat na rasismu něco positivního. Tak ho aspoň využijme k drobnému cvičení z psychoanalytické teorie. Začněme, jak jinak, Freudem.

Asi je to notoricky známé, ale trocha opakování nikoho nezabije. A pravá zábava začne, až se to poskládá dohromady.

Dítko začíná ve fázi orální. Pije, jí, saje, žužlá. To je naše prehistorie, tam se moc často nedostáváme.

Následuje fáze anální. Zjišťujeme, že nejen něco vstupuje do nás, ale i z nás něco vychází. Nejen se rozhodujeme, kdy do nás něco vstoupí, ale i kdy z nás něco jiného vyleze. Nejdřív nás to baví, hřeje, dá se v tom pěkně patlat a malovat po stěnách. A je to první dárek, který můžeme někomu dát, naše první bohatství. A pak se dozvíme, že je to fuj.

Pozvolna přecházíme k fázi oidipské. Pozornost, libido, se odpojuje os nás od nás samých a směřuje k matce. Jenže najednou je mezi námi otec. Tužba je silná, nelze ji odolat, ale otec je ještě silnější. Najednou se svět zužuje do konfliktu. Jako v antické tragédii, podle které komplex získal své jméno. Údolí, soutěska, ze které vyjde živ jen jeden. Vrátit se nelze. Chtíč, libido, nás žene v před. Ale před námi je smrt. Sex a smrt. (Není to poprvé, co potkáváme tuto dvojici. Třeba zde). Kudy z toho ven?

Dítko se rodí plno tužeb. Jíst, spát, zahřát, přitulit. Tužby, to je id. Postupně se probouzí uvědomění si sebe sama. Já. Ego. A superego? Přísný strážce morálky? To se podle Freuda rodí právě z oidipského konfliktu. Vášní není třeba se vzdát a otec může přežít. Jen se ty vášně musí odložit. než dítko dopěje. A pak si najít správný cíl. Ne maminku.

A by byla skládačka celá, musíme zmínit ještě vědomí a nevědomí. Vědomí je (překvapivě) to, co víme. Ne zrovna teď, ale co vůbec vědět můžeme. Nevědomí? Hromada nezpracovaného či vytěsněného materiálu, který je lepší zapomenout, nevnímat, zasunout do temných sklepení naší duše. Ta sklepení jsou prosím podle Freuda mnohem větší než budova sama. Vědomí je taková lodička tak tak se držící na hladině nevědomí.

V nevědomí dříme kde co. Nevíme o tom, ani nemůžeme. Dozvíme se jen o tom, u čeho základní obrana selhává. Tam nastupují obrany další, nápadnější. Jako v Mužích v černém. Historky o meteorologických balónech přichází až poté, co se nepodařilo mimozemšťany udržet pěkně ve skrytu.

Z obran nás budou zajímat tři. Obrácení v opak. Jako když člověk s nezvládnutou agresí přestane jíst maso, aby bylo jasné, že on by přeci neublížil ani mouše. A reaktivní formace, kdy je té agrese tolik, že z vegetariánství vytvoří náboženství. Kult. Který začne předvádět, nutit ostatním. Někdy trochu agresivně. Třetí? Projekce. Agresivitu uvidím v ostatních. Ne v sobě.

Ještě trochu teorie? Ať to máme genderově vyrovnanější, dejme tam ženu. Světově proslulou. (V úzké skupině analytiků). Melanie Klein(ová) se proslavila mimo jiné dvěma posicemi, mezi kterými se člověk pohybuje. Když jsme malí, svět je dobrý. Nebo špatný. Nic mezitím. Mléko teče, je dobře. Neteče, je zle. Když neteče, bojíme se, že nikdy nezačne. Když teče, nenapadne nás, že někdy nebude.

A nebo jinak. Zlo je tak mocné, že dobro je třeba od něj oddělit. Železným plotem, pokud možno. A kdyby to šlo, ta zničit. Aby zlo dobro nezničilo.

Časem začínáme světu věřit. Dobro a zlo se začíná mísit. Černobílý svět získává barvy.

Jenže u Kleinové, snad ještě více než u Freuda, platí, že žádné vítězství není trvalé. Když je zle, vracíme se do primitivních pozic. Barevný svět se zase rozpadá na černou a bílou. Kde různé strany žily v míru, najednou zuří boj.

Ingredience máme, zkusme z nich něco uvařit. Těžké to nebude, věřte.

Vydejme se do krajiny konce anální fáze. Už víme, co je čistota a co špína. Špína tolik láká, ale víme, že nesmíme. Nečistá přání se snažíme potlačit, ale nejde to. Je jich moc. Co s tím? Čím špinavější se cítíme, tím víc mluvme o čistotě. Nestačí? Udělejme z čistoty modlu.

Krajina zuřícího oidipského boje. Není to jen práce. Snaha. Je to boj. Krom špíny jsme plni agrese. A tu je třeba posvětit. Bojujeme za správnou věc. Za čistotu. A nebo ne. Obraťme jej v opak. Bojujme za mír. A hezky to promítněme ven. Oni jsou zlí. Ne já.

Soutěska, kde se nelze vyhnout boji. Jen jedna strana vyjde živá. Boj čistých se špinavými. Špinavé je třeba porazit. Oddělit jako nákazu. Zničit. Vyhladit. Protože jinak špína znečistí čistotu, o kterou tu jde především. Jsme ve světě, kde nejsou barvy. Jen černá a bílá. Kapička špíny z nás udělá nečisté. Barevné. Nebílé. Jde o vše. Život či smrt.

Soutěska, kde nelze vyhrát. Otec zabije nás. Nebo my jeho. Na jedné straně smrt, na druhé otcovražda. Ego drcené a ničené. Na jedné straně Id. Velí k bojí. Na druhé straně superego. Hrozí pomstou za otcovu prolitou krev.

Ego sevřené mezi bouřícími živly. Už ani není vidět. Jen vášeň. A svědomí. Jen krev. A čest. Blood and Honour. Blut und Ehre.

Nebo jen ID. Boj. Síla. Čistá. Samozřejmě. Nebo bílá. Bílá síla… A jen tak mimochodem, jediný čistý pud tu je pud smrti. Libido je nečisté. Směřuje na matku. Nepřipadalo Vám zvláštní, jak nápadně bývají totality (aspoň zdánlivě) asexuální?

Nebo superego. Slabé. Nezralé. A o to nabubřeleji předváděné. Nejsem tu já. Není tu nic. Jen to, co nás převyšuje. Nic než národ.

Slabé ego potřebuje směr. Neví si rady, tak hledá někoho, kdo mu řekne, kam jít. Vůdce. A nebo masu. Masa má vždycky pravdu. Nebo si ji aspoň umí vyřvat. A přeřvat pochybnosti.

Nebudu se pouštět do debaty o rozdílech mezi extrémní levicí a pravicí. Z psychologického hlediska jedno to jest. Posvěcení boje. Posvěcení vlasti. Jen to, nízké, pud, jen to vysoké, vlast. Já nejsem. Dobří proti zlým. Bílí proti černým. Chudí proti bohatým.

Vyčítali jsme komunistům, jak vedli zem k šedi, k uniformitě. Ubíjeli naši individualitu, aby se lépe vládlo.

Skutečně je to tak prosté? V účesech ani oděvu skinheadů příliš mnoho invence nenajdeme. A těm to nikdo nenařídil. Nejsem tu já. Je tu masa. Občas máme dojem, že totalita na nás odněkud spadla. Někdo nám ji vnutil. Jenže on je to spíš kolektivní sen. Sen nešťastné masy. Která hledá vůdce. Otce.

Ne náhodou se to podobá vyměšování. Z nejrůznějších potravin vniká jednotvárná, uniformní, jednobarevná hmota. Anální fáze. Vzpomínáte?

Hezky se nám to rýsuje. Takž náckové jsou magoři. A komouši taky. Jak jinak.

Neměl jsem tu čest (překvapivě) léčit skutečného ideologa nacismu či komunismu. Ale u člověka, který zasvětí život úvahám o nadřazené rase či třídě lze pár zvláštností čekat. Ostatně, pár knih o nich už napsáno bylo. A takový ten dobrý český rasista? Každému z nás, když je ouvej, se hodí rozdělit svět na černý a bílý. Na přátele a nepřátele. A nepřátele zničit. Nebo aspoň zesměšnit. A je přirozené v tu chvíli hledat mravní autoritu. Vůdce.Co jiného děláme my sami, tolerantní, když mámě nácky za magory a kašpary? (Tedy, ne, že by si o to často neříkali…). Není nám v této době do zpěvu. A taky potřebujeme nepřítele.


Komentáře

  1. 9. 9. 2013 20:02 / Richard

    Freud byl génius i když mu mnozí pud smrti vytýkají jako umělý konstrukt. Tuším, že ani on sám nebyl zcela přesvědčený, že agrese je pud(prý to vyplývá z některých jeho spisů), jako spíše reakcí na frustraci/ohrožení a koncept dotvořil k pudu života v zájmu dialektiky.
    Jinak by mě celkem zajímalo, jestli máte pocit, že např. boj nacistů proti „méněcenným“ rasám stojí na stejném principu(vnějšího „oidipovského“ nepřítele) jako boj proti nacismu, příp. komunismu.
    Mám pocit, že jeden boj byl útočný – neospravedlnitelný, druhý obranný – oprávněný. Nebo snad ne?

  2. 14. 9. 2013 22:32 / Tomáš Rektor

    Souhlasím, proti zlu je třeba bojovat. Ale věřím, že u pár zanícených bojovníků proti nacismu by se podobné mechanismy našly taky..

  3. 15. 9. 2013 00:25 / Richard

    Dobrý den pane Rektore, díky za reakci.
    Před pár dny jsem viděl Vaši přednášku na Tedx Prague, zajímavé vystoupení. Zaujala mě Vaše řeč o hranicích, a jejich velkém významu. Trochu jsem nad tím přemýšlel. Říkal jste, že jste v psychoanalytickém výcviku, což je směr, který založil Sigmund Fredu, který byl Žid. Celkem by mě zajímalo, jestli psychoanalytický důraz(snad více než v jiných terapeutických směrech) na hranice souvisí s důrazem Židovství právě na pravidla, no snad to někde vyčtu.
    Jinak, uvažoval jsem také o obsahu toho, co jste o hranicích říkal „je důležité vymezit je sobě i jiným“. Mám pocit, že vymezovat hranice jiným lze jen tak, že je vymezíme primárně sobě sama. Jinak, docházím na Gestalt terpaii, s terapeutkou většinou držíme předepsaný čas, ale výjimečně, o něco zkrátíme, jindy zase přetáhnem a žádný problém to nedělá. Zatím mě „bohužel“ sexuálně nezneužila.
    Mějte se
    P.S. Nedávno jsem byl v Příboře kouknout se na rodný Freudův dům a nic moc, jen ten genius loci na mě působil, a taky tam mají Freuda v životní velikosti, tvářil se trochu nevrle, stařík.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook