MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Král je mrtev, ať žije král!

Král je mrtev, ať žije král!

10. 1. 2013 / autor: Tomáš Rektor

Taky si občas říkáte, kolik povyku je kolem prezidentů? Jako by byla vedlejší role vždy v záři reflektorů. Tolik hlasů se ozývá tolik textů je napsáno kvůli někomu, kdo pro chod země nemá zas až takový význam.

Pokud sestoupíme do hlubin mužské duše, narazíme na temný nápis. Zabít otce. (Odpusťte první z mnoha zjednodušení, ženy to prostě mají o něco složitější a nechci to komplikovat).  Pokud vystoupáme o kousek výš, narazíme na nápis – ochránit otce. Kolem této dvojice se točí nemalá část našeho světa. Jak nepotlačit destruktivní energii natolik, že by nás začala rozežírat zevnitř, ale zároveň před ní ochránit naše bližní. Jako bychom měli v ruce nabitou zbraň. Když nevystřelí, roztříští se nám v ruce. Když vystřelí, někoho zabije. A my stojíme před nadlidským úkolem, změnit směr letící kulky. Či oklamat sami sebe a střelit do falešného terče.

Jak snadné to bylo za komunistů. Jak dobře se žilo. Zlobu šlo nasměrovat proti Straně a vládě a rodiče zůstali čistí.

I v pohádkách to je. V říši je zle, musí být prohnilá hlava. Ale pozor, ne král. To jeho rádcové.

Jaké bylo překvapení, když za Francouzské revoluce sťali krále s královnou. Šlechtici se vraždili navzájem odpradávna, ale že by je odpravil lid? To je jak zabít otce. Nebo boha.

Blízko otcovské figury pluje o oceánu nevědomí superego. Dává nám strukturu. Řád. Chrání nás před rozpadem, chaosem.

Jak dobře se žije pod prezidenty, kteří všechno ví a všechno znají. Loví amfory a učí jeřáby lítat. Nezatěžují nás břemenem dospělosti, protože jen oni jsou dospělí.

A taky trestá. Je nejpřísnějším soudcem. Okem bez víčka, které nikdy nespí. A když se ukryjeme do nejtemnějších koutů, i tam nás vidí. A možná ještě lépe.

S krutým superegem se nedá moc dobře žít. Dá se zkusit ignorovat. Zavřít do hradu nad řekou,  obklopit poctami a doufat, že nám dá pokoj.

A taky se dá doufat, že někdy přimhouří oko.  Že nám někdy něco milosrdně odpustí. Milost se tomu říká. A nebo amnestie. Ale pozor, nebude-li jí využívat, bude kruté. Budě-li ji užívat přespříliš, ztratí roli ochránce před chaosem.

A někde v té oblasti plave plave i já ideál. Superego je přísné a otcovské. Já ideál pak mírný, laskavý, mateřský. (Další zjednodušení. Rozhodně nechce tvrdit, že matka musí být vždy laskavější než otec.)

Superego je přísný soudce. Já ideál je laskavá víla, elfí královna, která nabízí spočinutí unaveným poutníkům. Dokonalá, nedostižná ve své čistotě, její nedostižnost však neděsí, spíš uklidňuje.

Vždy je snazší promítnout své vnitřní struktury ven. Vlastně je to přirozené, že své vnitřní diktáty svádíme (a často oprávněně) tu na rodiče, tu na učitele.

Otcovská figura, mateřská figura, superego, já ideál, to vše si je tak blízko, že je těžké rozlišit, kde vlastně jsme. A pro tento text by to bylo i zbytečné.

Jen se podívejme, koho jsme si vybrali za zástupce tohoto slepence ve vnějším světě. (A varuji před zjednodušením už tak zjednodušujícího textu, před úvahami, co o kom vypovídá jeho oblíbený kandidát).

Máme tu muže čistého, nezkušeného. Přímo panice. Skvělých schopností a pevných ideálů. A rozhodně vám nebude vyčítat pošetilosti, jako třeba nějakou tu kérku. Co víc si může mladý muž (či žena) přát?

Pak tu máme milého strejce z venkova. Popije, v hospodě zažertuje. Nevyvyšuje se, ale práci rozumí a inteligentní je. A rozhodně vás nebude peskovat za nějakou tu lahvinku navíc.

Pak starého šlechtice, pana knížete, když už tu nemáme ty krále. Postava moudrá, a přitom není děsivá. Spíše roztomilá. Mezi lid sejde, s děvečkami pošpásuje. A v ždáném přpadě vás nebude kárat, když se otočíte za mladou sukní.

Ten Honza mi tam moc nepasuje. Takový náš. Z lidu. Jak hezky vykukuje z okénka své chaloupky. Pro mě taková šedá myš. že by český sen, jak poctivou prací úředníček ke slávě přišel? A určitě vám odpustí nedostatek hrdinství a šarmu. A chápe, že účel světí prostředky.

A paní Táňa. Elfí královna. Čistá víla…

O ostatních kandidátech nechť laskavý čtenář popřemýšlí sám.

Vlastně je milé, že šanci dáváme spíše těm laskavým, netrestajícím. Ikdyž, více disciplíny by neuškodilo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook