MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Kterak se stát terapeutem II – Jména

Kterak se stát terapeutem II – Jména

10. 9. 2012 / autor: Tomáš Rektor

První díl byl o tom, proč se stát se terapeutem. Druhý by mohl říci jak. Jak vypadá cesta k oné cedulce na dveřích s kouzeným slůvkem psychoterapeut.

Cest je mnoho, v Českých zemích v tom vládne mírný zmatek. Zanechme stranou všechny kartářky i jasnovidce, kteří nabízí krom lásky na celý život i výlet do minulých životů a psychoterapii, o kousek dál zanecháme ty, co si udělali jakýsi kurs a díky tomu se cítí oprávněni zachránit svět. Či přidají špetku marketingu a mají dojem, že se na tom dá dobře vydělat. O notný kus dál už budou ti s regulérním psychoterapeutickým vzděláním, kterému však nepředchází všechny náležitosti. Mluvím o psychiatrických zdravotních sestrách či o různých členech týmů pracujících se závislostmi. Často mají výborné vzdělání a odvádí skvělou práci. Avšak tento článek se bude zabývat námi, psychoterapeuty s velkým P. (Bez nemístných pseudofreudiánských poznámek, prosím).

Aby se člověk stal pravým terapeutem, musí se nejdříve stát psychiatrem či psychologem. V čem se obě profese liší probereme jindy, ale psychiatři začínají na lékařské fakultě, psychologové na filosofické.

Já šel na lékařskou. Jaké je být medikem, se u nás ví díky filmové básnické trilogii. (Už je to asi pentaogie, co…) Tak jen drobné opakování.

Anatomie. Všechny kosti v těle, jeich pahrbky a otvory. Svaly, šlachy, nervy, vnitřnosti, prostě všechno. Dle našich učitelů je to jako naučit se čínsky. Podle mě s jendím rozdílem. Čínštinu člověk v životě využije..

Histologie. Jak to všechno vypadá pod mikroskopem. Fysilogie. Jak to funguje. Biochemie. Jak to funguje, ale na ještě nižší úrovni… Už umíme čínsky, finsky a gruzínsky a ještě jsme nezačali s obory preklinickými, jako je patologická anatomie a fysiologie (jak to vypadá a jak to funguje, když to nefunguje), či mikrobiologie nebo farmacie.

A pak teprve začne pravá medicína. Interna. Chirurgie. Neurologie. A psychiatrie.

Chápejte, mně zas tak nevadí, že jsem strávil šest let studiem, které je z pětadevadesáti procent pro praxi zbytečné. Věřím, že ke každému oboru patří základní vzdělání, mohutná teorie, která vše podpírá. Nedovedu si přesdtavit být lékařem a nevědět, co se děje pod povrchem. Nehledě na to, že člověka to baví. Jediná buňka, jediná částečka buňky, vše je tak složité, fantasticky propojené, vyladěné.

Jen na tu anatomii mám torchu pifku. Pro mě nic než telefonní seznam, pro někoho je zajímavá, pro mě ne. Navíc zbožšťovaná, což je podle mě atavismus z dob, kdy lékaři jen rovnali zlomeniny a čistili rány a vrcholem intermí medicíny bylo pouštění žilou.

Chápu i nesmírnou složitost studia medicícny jako filtr. Člověk musí prokázat nejen inteligenci, ale i značnou vytrvalost a píli. Kdyby to chtěl někdo dělat jen kvůli kšeftu, bylo by snazší, a výnosnější, studovat ekonomii či práva.

Problém není, co se na medicíně učí, ale co se neučí. Tak třeba psychiatrie jsme měli dva týdny. Za celých šest let. Psychologie jeden. Týden. Není to tak velký problém pro nás psychiatry. My se to doučíme před atestací. Jenže pro většinu ostatních lékařů kontakt s psychiatrií promocí končí. Takže svět je plný lidí s nerozpoznanou či špatně léčenou depresí, úzkostí a jinými poruchami.

Etika se učí týden. Jako kdyby nebyla podstatná. Jako kdyby bylo důležitější vědět, kde je která kost, než se chovat eticky. Nebo že by to bylo samozřejmé? A přitom „už staří Řekové“ věděli, jak důležitá je etika v medicíně. Proto Hipokratova přísaha. Právě v současnoti se objevují témata, která jsou tak podstatná a dříve nebyla. Kmenové buňky, genetické modifikace, sdělování beznadějných diagnos, například. A minulé století zanechalo na medicíně nejednu temnou skvrnu. Třeba v podobě slavného lékaře a vědce. Jistě byl nejeden život zachráněn díky jeho pokusům s podchlazením. Dr. Mengele. Na lékařské fakultě by mělo jasně zaznít, že takto ne.

Po promoci máme titul MUDr, jsme všeobecní lékaři. Všichni (krom zubařů) jsme na tom stejně, umíme od všeho něco a dohromady nic. Praxi začneme s nadějí, že se nám neznalost podaří aspoň trochu zamaskovat a máme pět let na to se vše doučit. Pak nás čeká atestace, biflování dalších telefonních seznamů, teď už povětšině užitečných.

S atestací získáváme glejt na to, že jsme psychiatři. A už předtím můžeme, nověji snad musíme, začít s prvním výcvikem v psychoterapii.

Výcviky mají tři části. (Píši o hlubinných terapiích, kterými se zabývám já).

Sebezkušenost. Nic jiného, než psychoterapie. Stovky hodin. Často se mně lidé ptají, jestli chodí terapeuti na terapii. Chodí. Všichni, povinně. Před prvním klientem má za sebou terapeut zpravidla tak pět šest set hodin vlastní terapie. Proč? Terapeut je jako zrcadlo. (Jedno z mnoha přirovnání, které ode mě ještě uslyšíte a nepochybuji, že některá se navzájem budou popírat). Jeho hlavní role je, že umožňuje pacientovi vidět sebe sama. Čím hladší zrcadlo je, tím věrnější je obraz. Jistě, že se nepodaří vyhladit vše. Ale o nerovnostech je aspoň dobré vědět.

Druhou částí je teorie. Specifická pro jednotlivé školy, někde formalita, někde obrovská dřina.

Třetí je supervize. Se starším a zkušenějším terapeutem probíráme jednotlivé pacienty. Jak s nimi pracujeme, co bylo dobré a co ne. A pracuje se s protipřenosem, jinými slovy, díváme se, jak je zrcadlo čisté. Často se totiž stane, že klient, se kterým nejsme sto hnout, řeší prostě stejný problém, jako my sami. Když o tom víme, dobře. Když ne, hůř. A nebo se naopak jedná o pacienta, se kterým jde vše nápadně lehce. Společně setrváváme v blaženné nevědomosti.

Dá rozum, že ve filmech či knihách o terapii se většinou mluví o teorii. Nějakou mít musíme. Někdy o sebezkušenosti. Ale snad nikdy o supervizi. Vzpomínáte, jak se Karel Roden v seriálu Terapie zaplétá hlouběji, než by měl? Jak se Meryl Streep moří v Prime zapeklitou situací, kdy léčí přítelkyni svého syna? Ideální případy pro supervizi. Supervizor je nezastupitelný i tehdy, když terapeut ztrácí odstup.

Po pár stech hodinách hodinách supervize, a tedy pár letech práce s klienty, se sepíše kasuistika, neboli popis práce s klientem, udělá zkouška. A je to. Na stěnu může přibýt další diplom.

A to je vše?

To je začátek. Pak další výcvik. Další sebezkušenost. První je zpravidla skupinová, pak až individuální. A další supervize. Někdo se chce naučit jiný přístup, jiné techniky, někdo chce prohloubit dovednosti v tom, co už umí. A někdo prostě jen přeleštit zrcadlo. (Což znamená třeba dalších pár let v terapii). Vzdělávání, sebezkušenost a supervize (pro starší intervize, což je více méně totéž, jen jsou oba na stejné úrovni), je pro mnoho terapeutů nikdy nekončící proces.

Ano, fascinující je to. Až budete někdy sedět u terapeuta v křesle, či ležet na kanapi, frustrovaní, že už půl hodiny jste ze svého terapeuta nedostali víc než zamručení „hmmm“, vzpomeňte, kolik úsilí tomu „hmmm“ předcházelo.


Komentáře

  1. 10. 9. 2012 18:31 / Michaela

    Díky,opět jsem se nezklamala.Je skvělé, když si vzdělaný psychiatr a psychoterapeut uchová smysl pro humor. Domnívám se, že je to pro tento typ práce třeba.Mnohé jste mi doplnil,mnohé objasnil,mnohé vysvětlil. I psychologové a terapeuti jsou lidé a i oni mají svá zranění a životní zkušenosti,které je následně ovlivní. Vaše studia,pane doktore,mi připomínají moje studia na cestovním ruchu, kdy bylo mnohem více politiky,než historie…Pokud člověka jeho obor zajímá,musí většinou vynaložit vlastní píli a úsilí,aby si rozšířil potřebné znalosti.Měla jsem báječnou terapeutku.Kromě vzdělání klasického si doplňovala i to etické a ezoterické.Přesto i ona měla „své dny“. Tím hmmm mne velmi často rozčilovala,ale tím mne „donutila“, že jsem si odpověď na své otázky zodpověděla sama, jen mi je pak potvrdila,nebo zkorigovala. Jsem jí za mnohé vděčna…ale ten smysl pro humor jí trochu chyběl. A to mi trošku vadilo. Vždyť smích léčí-a já se směji ráda-a když se člověk nebere moc vážně,je to pro navázání kontaktu s klientem mnohem lepší. Ještě jednou díky.Máte vědomosti,vzdělání,lidskost a mladou duši.A to je fajn.

  2. 26. 9. 2012 13:24 / Madla Čevelová

    Zajímavý článek, děkuji. Jen jedna věta mě trošku zarazila: „Aby se člověk stal pravým terapeutem, musí se nejdříve stát psychiatrem či psychologem.“ U nás to tak, pravda, často je, ale není to trošku v rozporu se Štrasburskou deklarací (http://www.europsyche.org/contents/13247/strasbourg-declaration-on-psychotherapy-of-1990)?

  3. 16. 3. 2014 11:55 / Ivan

    „Máte vědomosti, vzdělání, lidskost a mladou duši“, napsala Michaela… Ano, podle autorových svěžích textů to tak opravdu vypadá. Kdyže se ale člověk doví, že si pan doktor účtuje za 50 min. „standardního sezení“ částku 1200 Kč, což znamená, že ze své klientely prakticky vylučuje lidi s průměrnými příjmy (o lidech s podprůměrnými p. ani nemluvě), je rázem po iluzi…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook