MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Nejlepší terapie na světě

Nejlepší terapie na světě

22. 7. 2013 / autor: Tomáš Rektor

Je mi až hloupé psát ten příběh znovu. Ale život prostě má svá ústřední témata. A psychoanalýza též.

Na počátku dítě žije (více méně) v harmonii s matkou. Časem do toho vstoupí otec a harmonii naruší. Dítě touží s matkou (opět) splynout a zničit otce. A samo s bojí zničení. Po čase bojů dosáhnou smíru –  díte své přání přesune a odloží. Až dospěje, splyne se ženou která bude jako máma. Ale máma to nebude.

Pak dítě roste, sbírá síly, vzdělává se. Jde dlouhou, urputnou cestou k dospělosti. A přijde do puberty. Tam je napadne, že ta dlouhá, poctivá cesta je blbost. Začne mu najednou celá ta dospělost připadat podezřele banální. Přitom se mu, aspoň ze začátku, nechce zbavit rodiče božskosti. Tak je napadne, že dospělí mají tajemství (jiná než sex), která si nechávají mezi sebou. A nebo ne, možná jsou prostě příliš lapení do starého světa a prostá řešení nevidí. A nebo jsou prostě blbí.

Na chvíli zapomeňme na to, že této mladické nerozvážnosti možná vděčíme za své přežití, když náš pra pra prapředek nedbal moudrým radám starců a pomohl si tím, že na klacek přivázal kus pazourku. I moudří starci měli být pokornější, neb tam byli jen proto, že jejich pra pra.. si užil podobnou revoltu, když vzal prvně do ruky ten klacek.

Tentokrát se podíváme na to, že máme určitou tendenci nedůvěřovat zavedeným složitým postupům a hledáme jednoduché alternativy. A ty přeci musí existovat, jen je před námi někdo tají. Rodiče, vláda, Bildberg, korporace. Aby nad námi měli moc, mohli s námi manipulovat, tahat z nás prachy.

A nebo ne, rodiče to s námi myslí dobře, jen jsou zaslepení, pro stromy nevidí les. Nevidí to, co my, mladí a nezkažení, vidíme. A snažíme se jim ukázat.

A nebo jsou prostě blbí.

Není vždy třeba hledat za vším hledat hlubinné vysvětlení. Často je příčina hledání jednoduchých cest v prosté lenosti. A zapomeňme teď na to, že i ta je, jak známo, často nositelkou pokroku.

 

Hezky je tento scénář vidět ve farmakoterapii. Je třeba složitě vyvinout a otestovat lék, pak ho užívat ve správné dávce, dostatečně dlouho, snést nežádoucí účinky a pak se snad dostaví efekt. Jenže to přeci není jediná cesta, že ne? Je tolik alternativních. Levnějších, účinnějších, bezbolestnějších. Jenže to nám průmysl tají, aby z nás mohl tahat prachy. A nebo to prostě naše západním myšlením zdeformovaná společnost nemůže vidět. Všimněte si –  všechny alternativní cesty jsou v souladu s matkou přírodou. Z doby předtím, než nás od ni zlí mužové – otcové oddělili.

S psychoterapií je to těžší, ta je dost alternativní sama o sobě a pro mnoho lékařů je její vědeckost kdesi mezi alchymií a vymítáním ďábla.

Jenže i v tradiční psychoterapii máme určité představy, jak by měla probíhat. Musí ji provádět terapeut, který má za sebou náročné vzdělání. (Blíže zde). Musí probíhat dostatečně intensivně –  zpravidla minimálně 1 týdně. A dostatečně dlouho, většinou rok, spíše roky. Záleží samozřejmě na jejím cíli, pokud jde třeba o jednoduché fobie, léčba je zpravidla mnohem, mnohem kratší.

Mnoho lidí dělá něco, čemu říkají psychoterapie bez jakéhokoliv terapeutického vzdělání nebo na základě rychlokursu. Mnoho lidí k nim chodí, neb nabízí rychlý, bezbolestný a zaručený efekt. Ošemetná situace pro nás terapeuty. Jedno z pravidel profese zní nepomlouvat před klientem kolegy. Nikdy. Nemůžeme vědět, co se děje, každého z nás naši klienti někdy nesnáší. Možná proto, že jsme udělali chybu, možná proto, že je to nezbytná součást jejich procesu. A když máme dojem, že chodí za někým, kdo si na terapeuta jen hraje? Či klienty poškozuje? Zneužívá? Pokud nejde o zneužívání otevřené, zpravidla nezmůžeme nic. Krom vysvětlování pacientům, že ne všechno, co vypadá jako terapie a jmenuje se terapie je terapie. A proto taky vzniká tento text.

Nechci tvrdit, že neexistují talentovaní laičtí terapeuti, kteří dokáží divy. Jenže ani profesionální terapeut by nebyl bez značné dávky talentu k ničemu. Terapeutu bez vzdělání se snadno proces vymkne z rukou. Klientu nepomůže. Jen nabídne úlevu. Nebo ani to ne. A nebo mu rovnou ublíží.

Terapie je zábavná a těžká a bez vášně ji nelze dělat. A pokud pro ni má někdo vášeň, proč ji dělá jen tak bokem?

Samozřejmě je i mnoho situací, kdy člověk terapii žádnou terapii nepotřebuje, potřebuje jen vyslechnutí, pochopení, obyčejnou lidskou blízkost. Jenže ani o tom tento text není.

Ten je o skvělých, zázračných metodách, které nabízí za pár hodin to, k čemu my vedeme klienty měsíce, roky. Které nabízí jistotu tam, kde my pochybujeme, tápeme. Snadnou cestu, kde my nabízíme obtížnou. Protože se snažíme udržet si klienty, abychom z nich mohli tahat prachy. Protože jsme příliš strnulí, než abychom uznali něco nového, netradičního. Založeného na nejnovějších výzkumech mozku. Či naopak na souladu s přírodou, kterýžto je našim západem zdegenerovaným mozkům nepřístupný.

A nebo jsme prostě blbí.

Psychoanalýza začala jako rychlá technika. Freud začínal s hypnózou. A pomáhala. Jen že symptomy se se železnou pravidelností vracely.

Mnoho nových zázračných metod známe. Často mnohá desetiletí. Většinou víme, že nefungují, fungují krátkodobě a nebo mohou škodit. Proto je nepoužíváme. (Pozor, nechci tvrdit, že neexistují účinné krátkodobé terapie. Ty ale zpravidla fungují na jasně specifikované problémy. Či na ně má navazovat klasická terapie. A nemám jediného slova proti jednodenním či weekendovým sebepoznávacím seminářům. Ale vedených kvalitním odborníkem, pěkně prosím.)

Chtěl jsem tento text zakončit slovy, že nejlepší terapie je ta, kterou dělá profesionální terapeut. Jenže to by bylo poněkud banální. Jak tvrdit, že nejlepší operace dělá chirurg nebo nejlíp auta opravuje automechanik. (Ikdyž v kontextu terapie pro mnohé toto tvrzení zas tak banální a jednoznačné není.)

Když jsem se začal věnovat psychoanalýze, dráždilo mě, že analytici mluví o psychoanalýze a o psychoterapiích. Jako kdyby analýza byla něco víc než jen jedna z psychoterapií.

Jenže ona je. Neznám jinou metodu, která by se tak věnovala přípravě a vzdělání budoucích terapeutů. Která by tak dbala na to, aby byl terapeut skutečný profesionál a ne někdo, kdo si přes klienty řeší své vlastní problémy. Neznám metodu, která by šla do takové hloubky a přitom zůstávala pevně na zemi. A chápu, že s tímto odstavcem bude kde kdo nesouhlasit. Je psán s plným respektem k jiným školám. Mimo jiné proto, že většina mých známých, přáel i učitelů nejsou psychoanalytiky a dost často je jejich práce analýze velmi vzdálená. Přesto si jí velmi vážím. Ani já zatím analytik nejsem, i má práce bývala analýze velmi vzdálená. Přesto mám dojem, že jsem ji nedělal špatně.

Tento text vznikl reakci na mé vlastní těžkosti, když jsem klientům začal psychoanalýzu nabízet. Když jsem po nich chtěl, aby chodili čtyřikrát do týdne místo jednou, za mnohem přísnějších podmínek. Jenže jim to nenabízím proto, že bych to méně intensivně neuměl. Že bych z nich chtěl tahat peníze.Nabízím jim to proto, že je to prostě to nejlepší, co jim mohu nabídnout.

A tento text je též odpovědí všem, kdo tvrdí, že nejlepší psychoterapií je poctivá práce, procházka lesem či upřímný smích. Protože nejlepší terapie je psychoanalýza.


Komentáře

  1. 23. 7. 2013 22:30 / Janna

    Já to nechápu – když nejste analytik, můžete nabízet psychoanalýzu? Nebo klienty posíláte ke konkurenci?

    A ještě mi vrtá hlavou – když někdo začne chodit čtyřikrát týdne namísto jednou, má i čtyřikrát rychleji hotovo?

    • 25. 7. 2013 04:39 / F

      Psychoanalýzu může nabízet kdokoliv.
      Ale – co je důležitější – naprosto musím potvrdit, že intenzivní terapie je mnohem efektivnější. Terapie 1 hodina/ 14 dní je dost málo, člověk během 14 dnů tak nějak zapomene, kde minule skončil. Teprve PO sezení ho napadne řada otázek, v dalších dnech na to myslí, ale do dalšího sezení to akorát vyprchá. Stejně tak 1 hodina v kuse mi připadá málo – člověk se po té hodině tak akorát stihne „otevřít“.

    • 25. 7. 2013 07:08 / Tomáš Rektor

      Nejsem hotový psychoanalytik, jsem ve výcviku, můžu nabízet psychoanalýzu pod supervizí. S intensitou narůstá hloubky, kam je možné se vůbec dostat.

    • 25. 7. 2013 16:00 / Tomáš Pour

      Vyjdeme-li z toho, že lidský mozek je (rozhodně) nelineární systém, tak může být při 4-násobném zintenzivnění terapie, dosahováno i superzrychlení. Jinými slovy můžete mít hotovo teoreticky i 40 krát rychleji.
      Ale protože vyčíslení účinnosti terapie závisí na velkém množství parametrů, z nichž mnohé nejspíš ani neznáme, teoreticky se může proces terapií i zpomalit.
      To je ale jenom laická úvaha technokrata bez dostatečné empirie.

  2. 25. 7. 2013 00:31 / Richard

    „Tento text vznikl reakci na mé vlastní těžkosti, když jsem klientům začal psychoanalýzu nabízet. Když jsem po nich chtěl, aby chodili čtyřikrát do týdne místo jednou, za mnohem přísnějších podmínek. Jenže jim to nenabízím proto, že bych to méně intensivně neuměl. Že bych z nich chtěl tahat peníze.Nabízím jim to proto, že je to prostě to nejlepší, co jim mohu nabídnout.“

    zajímavé, v závěru článku to trochu vyznívá jako kompenzační reakce na odmítnutí, resp. obranná racionalizace spojená s vlastním nadhodnocením( „Protože nejlepší terapie je psychoanalýza“) v reakci na „znehodnocení“ pramenící z odmítnutí klienty, kteří nechtějí „to nejlepší, co můžete nabídnout“? Trochu mi v oné nejlepší z možných nabídek chybí náhled, který se váže k subjektivitě, resp., co je vnímáno jako nejlepší nabídka z jedné strany, nemusí být nutně vnímáno stejně hodnotně stranou druhou/příjemcem, a to samozřejmě z mnoha různých důvodů. Vždyť už schopnost terapeuta porozumět si s klientem ohledně docházky je součástí terapie, místem vzájemného psychologického setkání jako zdrojem implicitní zkušenosti měnící zaběhnuté nefunkční „pracovní vzorce klienta“, toto nemůže nahradit žádné analytické pravidlo. Myslím, že některá pravidla psychoanalýzy, o kterých opravdu nevím, zda-li se ještě užívají, např. klient platí hodinu, kterou promeškal s odkazem na jeho dobro, mi samotné přijdou ve svých motivech poněkud neodkryté, navíc, pokud jsou užívané pouze mechanicky, ztrácí dle mého smysl. Jinak psychoanalýza je velmi zajímavý směr, resp. moderní psychodynamika. Uchylovat se jen k Freudovi je dle mého zbytečná redukce, byť byl génius.

  3. 25. 7. 2013 15:49 / Tomáš Pour

    Milý doktore Erneste Lashi, 

    co by na tuhle upřímnost asi řekl Marshal Streider? To sobeodhalování a skutečný vztah skrze upřímnost. To je mi ale pěkná Trotterovina. 

    Článek ve mě evokoval představu mongolského pastevce, kterému pod dohledem Old Shutterhanda dovolili osedlat si prvního mustanga a splnit si klukovský sen o tom, že se jednou stane cowboyem. Zatím si ale zvyká na to, že mustang kluše ladnými dlouhými kroky namísto drncavého, vysokofrekvenčního natřásání stepních poníků. A protože cowboy junior teprve hledá svůj nový balanc, tak prostě občas spadne. A krávy se mu smějou, až se za vemena popadaj. Ale on jim ukáže. Opráší klobouk o chapsy a neohroženě všechny ty rohatý přežvýkavce zažene na jednu hromadu. Aby byl klid. A aby bylo jasný, kdo tady pomáhá a chrání.

    Howgh!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook