Nestrašte děti Mikulášem!
Další Mikuláš je za námi, většina dětí to snad přežila ve zdraví a noviny opět zaplnily rady psychologů a logopedů, že to se strašením dětí nemáme přehánět. Nejsem dětský psycholog, avšak reakce vlastních dětí mě přesvědčila o tom, že jejich strach i z relativně neškodných čertů je autentický a intenzivní.
Trauma vzniká, když je psychika vystavena zátěži, kterou není schopna zvládnout, pojmout, pochopit. Když rodič zneužije dítě, to tuší, že se děje něco špatně. Ale nezvládne to pochopit, zpracovat. Bolest se zapouzdří a nese dál.
Když do poklidné domácnosti vstoupí čert, je to, jako kdyby k nám dospělým přišel k nedělnímu obědu tyranousarus rex. Setkání s bytostí, kterou známe z knih a příběhů, kterou v reálném světe rozhodně nečekáme.
Tváří-li se čert neškodně, je to pro dítko snazší, rozhodující je ale role rodiče. Ten dítěti pomáhá strach pojmout. Zkuste si porovnat zážitek z rodiče, který se strachem baví, dítku ho přeje. S rodičem, který dítě chrání, ne přehnaně, ale dostatečně, nebezpečí a strachu čelí spolu.
První zážitek je zraňující. Dítě je nejen ohroženo čertem, ale i zesměšněno rodičem. Druhý je léčivý. Spolu čelili nebezpečí, spolu je zvládli. Rodič pomohl dítěti pojmout jeho strach, ochránil je před čertem i před jeho vlastními emocemi. Když spolu zvládli toto nebezpečí, zvládnout i ta další. Co na tom, že nebylo opravdové…
Mám dojem, že většina osvícenějších rodičů zachází s čerty opatrně, uvědoměle. A kdyby ne, Brusel je znormuje. Noví čerti nebudou už nebudou strašní. Ani vtipní.
Jenže tu máme ještě Mikuláše…
Zkusme se podívat, s jakými symboly se setkáváme. (A omlouvám se, že zde přejdu do dospělého slovníku, s dětmi skutečně nepracuji. Ale co. ty symboly tam vnáší dospělí..) Čert. Chlupatá bytost. S dlouhým ocasem. Velkým pytlem. Když budete zlobit, odtáhne vás do temné horké díry… Vážně mám pokračovat? Id. Naše pudovost.
Vážně se jí tak bojíme? Vážně nás tak děsí, že nás pěkná čertice odtáhne do horoucích pekel? (Čertice s ocasem? Na nižších úrovních psychiky se pohlaví zas tak nerozlišují…)
Bojíme se hlavně superega. Které nás soudí a trestá. Moudrého starce s dlouhým fousem, který se nás ptá – byl jsi hodný? Zasloužíš odměnu či trest? Toužíme po odměně, ale vedle Mikuláše na nás čertice vyplazuje jazyk. Jako připomínka, co se nám honí v hlavě.
Ještě, že je tam anděl. Bytost ženská, mateřská, smiřující. Ale vzdálená. O koho tu jde hlavně je Mikuláš.
Superego musí být pevné a přísné. Leží na něm integrita nás samých i společnosti. Drží pudy na uzdě.
Ale může být kruté. Trestat každou nedovolenou myšlenku. Všechny stopy vášně a sexuality. Projev vitality. Či může být laskavé. Odpouštějící, chápající.
Kruté superego jedna z nejhorších věcí, které můžeme dětem předat. Otázka je, jak moc máme na výběr…
A jen tak mimochodem, mnoho dospělých si skutečně vzpomínku na Mikuláše pamatuje děsivější..
P.S.: Celý příběh lze dobře zasadit i do oidipského kontextu. Přísný otec, laskavá matka, divoké dítko.. detaily nechám na vás..
Komentáře
8. 12. 2013 10:22 / Hedvika
Letos jsme třetím rokem dělali s manželem a kamarádem Mikuláše, čerta a anděla. Letošní se obzvlášť povedl, měli jsme šikovnějšího Mikuláše s hereckým talentem, navíc se tentokrát připravili i rodiče(jezdíme na za rodinou, která vždy pozve ještě další dvě rodiny, takže dětí a rodičů je tam ažaž) a nachystali nám do knihy hříchů ke každému dítěti pár poznámek, abychom vypadali věrohodněji a že opravdu víme, jak se děti během roku chovají, ačkoli je kromě jednoho, neznáme. Zábavné je, že s rodiči se na akci domlouváme už měsíc dopředu a pokaždé nám ten měsíc před Mikulášem říkají, abychom je pořádně postrašili, že jsou to pěkní nezbedníci. Jakmile se Mikuláš přiblíží a my už se chystáme, volají rodiče znovu, ať je nestrašíme moc :) V našem případě všichni rodiče své děti před čertem ochraňují, povzbuzují děti, aby se nebáli říct básničku. Řekla bych, že je to ideální kombinace. Díky podrobnějším informacím o chování dětí bylo opravdu zábavné sledovat reakce dětí, že opravdu víme, že dělají na maminku škaredé obličeje, nebo že jsou kamarádské. Byly opravdu překvapené, že to víme! Myslím, že to má dobrý výchovný efekt. Paradoxně se nejvíc ustrašeně chovají spíš starší děti, které si své hříchy víc uvědomují než ty nejmenší, které se nebojí zatahat čerta za nos. Když si sama vzpomenu na Mikuláše, dělali to s námi rodiče podobně, pozvali Mikuláše, čerta a anděla a rodiče byli v postavení našich ochránců, co nás čertovi nechtěli dát a zastali se nás. A i když naši čerti byli občas strašidelní, neuvědomuji si, že bych z toho měla jakékoli trauma. Jak to celé dítě pojme je především na rodičích. Mám tenhle zvyk moc ráda a každý rok se na to moc těšíme, jen se bojím, aby nás ten chlapec příště přece jen nepoznal, bude mu 6, tehdy jsem i já poznala, že anděl není anděl, ale kadeřnice od vedle. :) Kombinace Mikuláš, anděl a čert bych řekla, je co se týče vyvážení spíš pozitivní trojice. Čert je v roli žalobce, co by dítě odnesl i za nejmenší chybičky, anděl by dětem odpustil úplně cokoli, Mikuláš jako rozhodčí je vždycky nakonec víc na straně anděla, tedy dobra a děti ponechá rodičům.