Nevyslovíš jména genitálu nadarmo

Pan president zase jednou rozbouřil stojaté vody naší poklidné společnosti a rozpoutal debatu. Nikoliv o lidských právech či formách řízení státu, ale o slovní zásobě. Mnozí mají dojem, že záměrně –  aby odvedl pozornost od témat podstatnějších.

Já si dovolím u tématu slovní zásoby zůstat. Ovšem z posice spíše pozorovatele, než kritika.

Nepřipadá vám fascinující, že máme poměrně bohatou zásobu slov, která se nesmí vyslovit?

A nejedná se jen o vulgarismy.

Nevyslovíš jména božího nadarmo.

Druhé přikázání. ) Bůh (či kdo) nám to zakázal dříve, než vraždu, krádež či smilstvo.

Ne, netvrdím, že jsou přikázání v desateru seřazena podle důležitosti. Ale stejně. Jako by toto přikázání mělo zvláštní sílu, význam.

Jako by pouhé slovo mělo větší sílu než kopí či meč.

Jak by ne. Ve víře, kde bůh, neukazuje, ale promlouvá. Kde nejsilnější modlitba začíná slovem slyš. Kde Bůh slovem tvoří celý svět.

V dětské mysli má hlas neuvěřitelnou sílu. První nástroj, který mění svět. Nástroj moci. Stačí zakřičet a ději se divy. Najednou je teplo. Sucho. Mléko teče. Boží hlas oddělil světlo a tmu, náš odděluje sytost a hlad.

A dětskou mysl máme všichni, slova neztrácejí na síle ani v dospělosti. Jak jen se mazlí se svými jmény milenci..

Jak posvátné je jméno milované osoby, jak svaté teprve musí být jméno Boha. Svatými věcmi se neplýtvá. Vyslovme je jen ve chvílích posvátných. A u vůbec jím nečarujme.

Jenže jak to souvisí s vulgaritou? Copak orgán, který tak trefně pan president pojmenoval, je nějakým božstvem?

Ano, je.

Když se dítko narodí, celý svět se točí okolo úst. Ústy sajeme. Zkoumáme.

Dlouho nám trvá, než zjistíme, že žena je něco víc, než ňadro. (A někteří to nepochopí nikdy.)

Když zestárneme, pozornost se přesune ke konečníku. Další nástroj blaha, ale i nástroj kontroly  manipulace. Když kakáme, maminka se raduje, když ne, maminka se zlobí. Hovínko je první platidlo, první dar. My rozhodujeme, kdy je někomu dáme.

A když jsme ještě starší, pozornost se přesouvá do oblasti genitální. Ta už je nám dospělým bližší.

Ano, fáze orální, anální, falická.Co jiného ode mě čekat?

Libido, zdroj energie, ale i zkázy.

Atomový reaktor, který dává našemu životu smysl a šťávu, který ale při neopatrné manipulaci vyvolá nekontrolovanou řetězovou reakci. Explozi, která ničí, po které zbyde jen radioaktivní poušť.

Hebrejština má pro Hospodina různá pojmenování. Silná, která jsou vyhrazena pro modlitbu, slabší, pro všední použití.

Stejně tak má naše řeč různá pojmenování související se sexem. Některá pro běžné užití, jiná, zakázaná, s kouzelnou mocí. Použitá ve správnou chvíli umí zahanbit, ale i vzrušit.

Zákaz použití análních slov se podobá zákazu kultu padlých božstev. Zákaz genitálních zase zákazu zneužití jména božího. Síly příliš mocné na to, aby se s ní dalo zahrávat.

Je fascinující, jak pád božstev probíhá.

Když je hovínko objeveno, stává se božstvem. Dítko si s ním hraje, patlá se v něm, laská se s ním. Pak je na čase je opustit, posunout se vývojově dál. Trvá to, bolí to. Tak, jako každý růst. Když se to podaří stane se zdrojem zesměšnění. Fekální humor dětí není nic jiného, něž oslavným tancem nad padlým božstvem. Radost, že tento boj jsme vyhráli. A maskuje úzkost, že to vítězství není trvalé.  Nezapomeňte, dětská duše neumírá. Jen má na sobě další a další vrstvy.

A pak přijde znechucení. Stydíme se, že jsme se někdy v těch hovínkách patlali. Bojíme se, že po tom budeme toužit znova.

Málo co nás znechucuje víc, než naše vlastní minulost.

Vulgarita k dospělosti patří. Má magickou moc. Přináší vzrušení, zranění, či úlevu.  A její užití ve vyšší společnosti?

Může znamenat okořenění, šibalské mrknutí, že se z té čistoty neposereme. Že i my máme temné kouty, spodní proudy. Kterých se nebojíme, ale ani je neglorifikujeme.

A nebo uvíznutí v bahně spodních pater mysli. V patrech, kde je výkal nejcennějším klenotem.

Tolik k rozdílu užití stejného slova knížetem a Zemanem. I když, řekl bych, že v tom druhém případě jde spíše o nástroj manipulace, moci. Ale to nakonec do oněch spodních pater též patří..

Dvě poznámky pod čarou.

Síla slov je krásně obsažena v samotném jazyce. Angličan stejně hláskuje a čaruje – spell. My zase stejně čarujeme a nadáváme – zaklínat se, klít.

A ptáte se, proč si nenadáváme orálními nadávkami? To božstvo padlo příliš dávno, v době, kterou si nepamatujeme, v době, kdy ještě neexistovala řeč. I pro tyto oblasti a činnosti jsou též nevhodná pojmenování, ale nemá to ty grády. Je to jako zaklínat se Perunem. Či dávno zapomenutými bohy z dob jeskynních maleb..