MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Práce se sny a jinými kompromisními útvary

Práce se sny a jinými kompromisními útvary

26. 5. 2017 / autor: Tomáš Rektor

Výklad snů považoval Sigmund Freud za své nejdůležitější dílo (Jones) a Civitarese považuje představu, že by ji jakýkoliv psychoanalytik neměl ve své knihovně
za nepředstavitelnou. Výrok, že výklad snů je královskou cestou do nevědomí, je velmi známý i mezi širokou veřejností. Sny jsou nedílnou součástí filmů z psychoanalytickou atmosférou a snad každý kandidát je v začátku kariéry zaplaven vážnými i žertovnými dotazy přátel na význam jejich snů, často plných deštníků, doutníků a váz, neboť
si neuvědomují, že to, čeho si Freud cenil, byl sen ne samotný, ale pečlivá analytická práce a před bezduchým přiřazováním významu k symbolům varoval.
Představa veřejnosti, že práce se sny a chybnými úkony činí jádro naší práce je natolik silná, že sny často tvoří významnou část prvních sezení našich pacientů, stejně jako očekávání, že budeme interpretovat každé přeřeknutí.
Že tak nečiníme je jedna z prvních frustrací, kterou zažívají.
Sny jsou často považovány za zásadní i ze strany lékařské veřejnosti, teorie, že sny jsou způsobeny náhodnými talamickými výboji a jsou tedy zcela chaotické, byly častým argumentem ze strany neurofysiologů, který měl zpochybnit celou psychoanalytickou teorii, naopak obhajoba snu coby strážce spánku byla základem práce neuro psychoanalytické Marka Solmse.
Je zajímavé, že i on vnímá sen v původním Freudově pojetí.

Historické pozadí

Přemýšlíme-li o vzniku Výkladu snů, je třeba nezapomínat, že Freud byl tehdy „Židem hledajícím své místo na slunci“. (Meltzer).
Freud byl zřejmě minimálně od dob svého dospívání vášnivě zaujat vědou. Po skončení studií pracoval v laboratoři von Brückeho, kariérní postup, a tím i možnost hmotného zabezpečení rodiny, však byl znemožněn jeho židovským původem.
Přestože ve vědecké obci získal jistou reputaci pracemi o nervové soustavě bezobratlých a především monografií o kokainu, (přičemž práce s kokainem vedla následně i k reputaci negativní), byl nucen věnovat se převážně klinické medicíně, která ho přivedla k tehdy velmi rozšířené hysterii.
Při studijním pobytu v Paříži u prof. Charcota se seznámil s hypnotickou léčbou hysterie a zároveň faktem, že hysterie může být hypnosou uměle vyvolána.
Práce s postyhpnotickou sugescí vedla k poznání, že v mysli mohou být informace nepřístupné vědomí a zároveň odporu, který je jejich odhalení kladen.
Především se však seznámil s prací Josefa Breuera a jeho hypnotickou léčbou
Anny O., se kterým následně v roce 1893 sepsal své první pojednání o hysterii, kde je za její příčinu považováno zapomenuté trauma. Podle Breuera je toto potlačení náhodné, podle Freuda pak záměrné. Zatímco podle Breuera trauma bezděčně uniká
z vědomí díky hypnoidnímu stavu, stavu neúplné bdělosti, podle Freuda je traumatická vzpomínka zatlačena do nevědomí aktivně. Další neshoda se týkala charakteru traumatu, podle Freuda byla jeho podstata sexuální.
O dva roky později Freud představil svou teorii svedení, kde za příčinu hysterie,
a dalších neuros, uvedl svedení v dětském věku.
Teorie byla značně nepopulární, velká část vídeňské populace, včetně jeho vážených kolegů, měla hysterické dcery a Freud je tímto de facto nepřímo označil jako perversní. (Carveth).
O rok později Freud uznal, že tato teorie je chybná a je fascinující, že po více než století slýcháme o četných případech především z USA, kdy lidé obviňují své bližní ze sexuálního zneužití, když na psychoterapii objevili zjevně falešné vzpomínky z raného dětství.
Byla to další životní prohra, jíž se Freud zřejmě cítil velmi pokořen, navíc se názorově rozešel s Breurem.
Krom neúspěchů v profesním životě bylo toto období bolestivé i v rovině osobní.
V témže roce umírá jeho otec, což je, citujeme-li Freuda, nejdůležitější událost v životě.
A v roce 1895 i opouští Projekt vědecké psychologie, snahu o objasnění psychických pochodů na základě tvrdé a respektované vědy, biologie, chemie a fysiky.
Přestože nás Freud opakovaně ujišťuje, že bolest z neúspěchu v akademické obci byla překonána, v jeho snech toto téma zaznívá jednoznačně, stejně jako výčitky z následků kokainových experimentů svých přátel, na nichž se podílel. (Sny Irmina injekce, Herbář a další). V jiných snech je reflektována otcova smrt – sen o holičství.
Z reinterpretace jeho snů někteří autoři vyvozují, že toto období bylo poznamenáno
i selháními v sexuální rovině – “nebyl schopen dát Martě dar svého mužství“(Anzieu). Každopádně si Freud v tomto období stěžoval v dopisech Fliessovi a počínající příznaky stáří.
V této době však zároveň vrcholila jeho sebeanalýza, která stála u zrodu nejen Výkladu snů, ale celé psychoanalytické teorie.

Význam snu

Vlastně je zvláštní, jaký název si Sigmund Freud pro své přelomové dílo zvolil.
V současnosti si lze jen obtížně představit nevhodnější název pro publikaci, která by měla pomoci prorazit ve vědeckých kruzích. Možná měl název symbolisovat,
jak vysoce si práce se sny cenil, nynějšího čtenáře však napadá, že se názvem vzdálil od Projektu vědecké psychologie tak daleko, jak to bylo jen možné.
První kapitola Výkladu snů však odkazuje na překvapivé množství autorů, kteří se problematikou tehdy zabývali, zjevně se alespoň v některých vědeckých kruzích jednalo o téma aktuální.
Lidé byli sny fascinování od nepaměti, jejich vysvětlení však bylo spíše magické povahy. Sen byl základním nástrojem věštění budoucnosti, jeho původcem měli být bohové či démoni. Přestože Aristoteles považoval sen za produkt lidské psychiky, jeho názor byl spíše ojedinělý. Dodnes je svůdnost magického významu snů silná, zamilovaní považují sny o objektu své lásky za dobré znamení a mezi silně věřícími pacienty stále slýchám názor, že některé sny, zvláště ty se zjevně sexuálním významem, jsou od ďábla a jsou provázeny patřičnými výčitkami svědomí.
A zadáme-li do Googlu „Výklad snů“, kniha Sigmund Freuda se objeví až na druhé straně, daleko za nejrůznějšími věštírnami a snáři.
Již před Freudem se však objevily vědecké práce zabývající se snem a jejich vztahu
k vnějším i vnitřním podráždění smyslů, a orgánovými podněty, ale i ryze psychickými příčinami.
První z výše uvedených může těžko popřít kdokoliv, komu se do snu zakomponoval zvuk budíku či kdo ve snu marně hledal toaletu. Krom poctivé explorace témat,
která nyní považujeme za okrajová, však již tehdy byla pozornost zaměřena na vzruchy sexuální, a především na počínající úvahy o snové práci. Například, jak je možné, že dlouhý a komplexní sen zcela logicky spěje k závěru, který souvisí se sensorickým vjemem, který se mohl stát jen několik vteřin před procitnutím.
Práce s psychologickou podstatou snu tehdy nebyla příliš významná a omezovala
se převážně na úvahy, nakolik sen souvisí se zážitky z předchozího dne, zřejmě protože sny byly považovány převážně za somatickou aktivitu a žádný z autorů se
ke skutečnému významu snů ani nepřiblížil.
Freud přiznal snům psychologický charakter a podle Meltzera měl jen dvě možnosti. Sen mohl spánek buď narušovat, nebo jej chránit. Vybral si první možnost a skrytým významem snu se pak stalo splnění přání, primárně pak přání spát, sekundárně přání převážně pudová, především, ne však výlučně, sexuálního charakteru.

Snová práce

Krom minoritních a pro analýzu nezajímavých snů reagujících na senzorické vjemy a snů dětských, které plní jednoduchá přání nezakrytě – holčička snící o jahodách, které ji byly během dne odepřeny – byla převážná většina snů zmatených, ve kterých nebylo plnění přání patrno, či které se zdály této teorii protiřečit.
Skloubení těchto snů s teorií plnění přání bylo fascinujícím úkolem, který vedl
k zárodku myšlenek, které tvoří skutečné jádro psychoanalytické teorie.
Ve snech, které zcela zjevně stojí proti plnění přání, shledával u pacientů, kteří jeho myšlenky znali, snahu je popřít, a my můžeme pozorovat rozpoznání fenoménu,
který později nazve přenosem.
Především však vedlo k úvahám o zjevném a skrytém významu snu, o roli cenzora
v nevědomí, odporu a snové práci a snových myšlenkách, které vytváří druhý,
od bdělého života oddělený organisovaný svět, založený na zcela odlišných principech.
Zdánlivá zmatenost snu byla dána tím, že snová myšlenka byla deformována snovou prací, aby vyhovovala požadavkům cenzora, který dovolil vstup do vědomí jen přijatelným přáním. Sen se tak stal kompromisním útvarem, zároveň plnícím nevědomá přání, která však byla změněna k nepoznání. Ze zmatených snů se tak staly sny nejzajímavější, protože v jejich případě byla práce cenzora nejsilnější.
Snová práce pak zahrnuje čtyři základních aktivity.
Kondensace, kde je několik prvků skrytého významu representováno jedním prvkem významu zjevného, takže interpretace snu je ve Freudových spisech mnohonásobně delší než sen samotný. K jevu však dochází i opačně, jeden prvek skrytého obsahu
je v manifestním snu obsažen též opakovaně.
Freud upozorňuje, že kondensaci jsou podrobeny všechny prvky snu.
Přesunutí, kde je centrální motiv skrytého snu přesunut ne periferii snu manifestního, čímž je od skutečného významu odvedena pozornost. Co je však zajímavější, během přesunutí je prvek velmi často nahrazen svým opakem.
Representabilita, kdy je prvek nahrazen prvkem, který může být zobrazen – skutečný obsah snu je podle Freuda skryt za obrazy, přičemž rozhovory vedené ve snu jsou jen útržky rozhovorů vedených ve dne a skutečný význam nenesou.
A nakonec sekundární revise, která přetváří sen v koherentní příběh a na rozdíl
od předchozích aktivit vychází spíše z vědomí než nevědomí.
Zjevný obsah snu je pak podle Freuda tvořena residui z předchozího dne, latentní obsah pudovými přáními, která však pochází z raného dětství.

Teorie nevědomí a další teorie

Některé podstatné myšlenky jsou v knize vyjádřeny téměř mimochodem. V kapitole
o typických snech, které se podle Freuda objevují prakticky u každého snícího, a které se často brání základní metodě interpretace, čili volné asociaci, se věnuje sourozenecké rivalitě a následně Oidipovskému komplexu.
V závěru knihy pak předvádí první ucelenou teorii nevědomí.
Zatímco v práci o hysterii je přítomno nevědomí jen v kontextu patologických jevů,
ve Výkladu snů popisuje ucelený koncept platný pro zdravou mysl,
přičemž zdůrazňuje, že rozdíl mezi myslí zdravou a neurotickou je kvantitativní, nikoliv kvalitativní.
Definuje topografický model, vědomí, nevědomí a předvědomí, hranici mezi nevědomím a předvědomím chráněnou cenzorem podobným cenzoru známého ze snové práce, definuje primární proces, vyhrazený nevědomí, a sekundární proces probíhající ve vědomí a předvědomí, přičemž pro primární proces jsou typické jevy známé ze snové práce – přesunutí a kondenzace.
Dále se zabývá pojmem regrese a infantilní sexuality.
Stojí za to zmínit i teorie, které v knize nejsou explicitně obsaženy, ale jejichž zárodky tušíme. Předně strukturální model, který přišel o mnoho let později, nicméně čteme-li úvahy o přísném cenzorovi, jemuž se snaží uniknout zakázané afekty, úvahy o superegu se přímo nabízí. Nahrazení cenzora superegem je jedna z mála změn, které se teorie snů po letech dočkala (Quinodoz). Ačkoliv snová práce odpovídá v pozdějších pracích spíše funkcím ega. (Meltzer).
Čteme-li o schopnosti snu převrat věci v opak, vzpomeneme si na obranné mechanismy a na čistě egoistickou povahu snu, kde snící je vždy ústřední postavou, na primární narcismus.
Fascinující je i výrok, který, pokud vím, nebyl Freudem dále rozpracován – láska
a hlad se setkávají u matčina prsu.
Mimo to je Výklad snů dílem přelomovým nejen v oblasti teorie, ale i techniky, dále pak teorie mysli, jazyku a filosofie.
Kritika

Krom nepříliš záživné první kapitoly je Výkladu snů dobrodružstvím, připomínající četbu cestopisů objevujících neprobádané končiny, dobrodružství Freudovy milované archeologie či příběhy Sherloka Holmese. Stejně jako v případě geniálního detektiva čtenář sleduje brilantní logické řetězce se zatajeným dechem, dříve či později si však začne klást otázku, zda by mohl autor tuto posloupnost vytvořit, kdyby dávno neznal vraha.
Mnozí autoři Freudovi vyčítají pro něj poměrně typické nedostatečné či spíše chybějící definování termínů, časté důkazy působí nepřesvědčivě a vytváří dojem, že spíše než o kritickou úvahu se jedná o snahu podpořit jeho teorie a nelze se divit Karlu Popperovi, že považoval analýzu za nevědeckou.
V mnoha případech se člověk ptá, proč vlastně musel cenzor zasáhnout, například sen odkazující na coitus interruptus, který ale přeci snící provedl vědomě.
V kapitole o typických snech narazíme na jedné straně na úzkostné sny týkající se klíčových zkoušek, jako je maturita, které mají přinášet uklidnění – přeci jsem ve skutečnosti u maturity supěl, tedy je strach zbytečný. Na druhé pak sny o smrti bližních s velmi podobným pocitem, avšak s opačným významem – representují přání smrti bližních, z nichž pak odvozuje sourozeneckou rivalitu a oidpovský komplex.
Tušíme, že tyto úvahy jsou podloženy bohatým materiálem z analýz a především sebeanalýzy, to vše je však čtenáři skryto.
Někteří autoři jdou v kritice mnohem dál a například Meltzer udává, že takřka ke každému výroku v kapitole o snové práci lze v následujícím příkladu najít argument, který jej vyvrací.
Je zvláštní, že přestože v mnoha snech, Irminou injekcí počínaje, je mnohem nápadněji vyjádřena agresivní než sexuální složka, (ikdyž tu je poměrně snadné si domyslet), za nosnou energii snů přesto považuje energii sexuální a k úvahám o pudu smrti dospěje až o mnoho let později.
Naopak v knize nacházíme zmínku o negativním přenosu, postrádám však podrobnější reflexi o přenosu positivním.
Pokud si přestavím, s jakou pečlivostí se věnoval každému detailu snu, s jakou pozorností si je pamatoval, musela práce se sny vyvolávat v pacientech pocit mimořádného zájmu a důležitosti. Nehledě na to, že museli vědět o jeho objevitelské vášni. Nakonec, nechme promluvit jednoho z jeho pacientů: “Mohu jen říci, že ve své analýze s Freudem jsem se cítil mnohem méně jako pacient než jako spolupracovník, mladší druh zkušeného průzkumníka, který se vydává studovat novou, nedávno objevenou zemi“. (Sergei Pankejeff).
Při studií Pankejeffových pamětí člověka napadá, zda klíčem k uzdravení bylo odkrývání minulosti či to, že jej poprvé v životě někdo bral vážně. Jinými slovy, positivní přenos. Ten musel být tak silný, že si kladu otázku, jestli nebyl v protikladu
s pozdějším pravidlem abstinence.
Při pohledu na text reflektující negativní transfer a opomíjející transfer positivní
si člověk vzpomene na vlastní začátky terapeutické praxe, kdy pacientův hněv skrýval za přenos, zatímco jeho obdiv považoval za autentický.
Budeme-li předpokládat, že každé lidské dílo, stejně jako sen, obsahuje příběh manifestní a příběh skrytý, pak můžeme spekulovat, že splněné přání je především skrytým tématem této knihy.
Přání stát se vědcem, přijít s novou, ucelenou teorií a získat respekt mezi Vídeňskou vyšší společností.
Přes to všechno nelze zásadní přínos ani v nejmenším zpochybnit a zřejmě jeho zápalu a intuici vděčíme za mnoho dodnes platných objevů.
Slovy Sigmunda Freuda – (Výklad snů) zabírá zvláštní místo v historii psychoanalýzy a představuje bod zlomu, kdy analýza přestala být psychoterapeutickým postupem a stala se hlubinnou psychologií.

Po Freudovi

Současného čtenáře zaujme, nakolik se změnil obsah snů od Freudových dob. Silnou tendenci cenzurovat sexuální obsah můžeme přisuzovat konci viktoriánské éry, během které Výklad snů vznikal. V tom případě si lze klást otázku, proč v současnosti narážíme na takřka identické sny jako ve Freudově době, přestože mnozí z našich pacientů tráví značnou část života sledováním zcela explicitních pornografických scén.
Proti úvahám, že sny jsou manifestací zakázaných sexuálních přání, svědčí pohled na statistiky nejvyhledávanějších klíčových slov v pornografii za rok 2016, kde první příčku zaujímá výraz „nevlastní matka“.
Tenčí kamufláž incestních přání si snad ani nelze představit. Argumentovat lze snad jen tím, že fantasie pochází z pregenitálního období a jsou výrazně odlišného charakteru.
Přestože ve své práci s hysterií objevil nevědomé fantasie a v dopise Fliessovi zmiňuje, že fantasie jsou stejně reálné a důležité jako externí realita, nevědomé fantasie byly spíše na okraji jeho zájmu a nikdy jim nevěnoval žádnou samostatnou práci.
Zřejmě to souviselo s jeho zaujetím Darwinismem a představou, že emoce nejsou víc než relikty primitivních forem komunikace. (Meltzer). Tuto překážku byla schopna překonat až Melanie Klein, takže zatímco pro Freuda znamenaly nevědomé fantasie ostrůvky v moři duševního života, pro Melanie Klein to byl rozsáhlý kontinent pod mořem, z nějž ční ostrůvky přístupné vědomému pozorování. (Segal).
Snové myšlenky byly pro Freuda něčím primitivním, nevinnou halucinací, plně oddanou službě zachování spánku, navíc omezeny jen na dobu spánku, bdělé a snové myšlenky byly zcela odlišné.
Přitom Freud si byl dobře vědom, že stejnými mechanismy jak sen – především kondensace a přesunutí, se vyznačují i neurotické příznaky a chybné úkony, kterými se zabýval bezprostředně po vydání Výkladu snů a dávno před publikací revidovaných vydání. Stejně tak vtip, který ze snové práce přímo vychází – nejen že má většinou agresivní či sexuální charakter, ale vtipnost přímo vychází z použití kondensace
a přesunutí. Přičemž, čím umněji je pravý obsah skryt, tím více si vtipu zpravidla ceníme. Jako kdyby se za ním skrývala radost ze snové práce. Jediným objasněním je snad to, že Freud byl příliš v zajetí Darwinistických představ.
Až Melanie Klein postavila snové myšlenky na úroveň myšlenek bdělých, přičemž snová práce má smysl sama o sobě, například v propracování konfliktu. Vznikl tak komplexní snový život, navíc probíhající kontinuálně, v noci jako sen, ve dne jako nevědomá fantasie. (Meltzer).
Dalším podstatným faktorem pro pochopení snu byl koncept vnitřních objektů. Zatímco pro Freuda byl sen představením o vnější realitě, jehož hlavním aktérem byl sám snící, pro Klein pak „filmem popisujícím život vnitřních objektů“. (Civitarese). Zásadně se změnila interpretativní technika, kdy jednotlivé faktory snu byly mnohem více vnímány v kontextu přenosu. A zatímco pro Freuda byla klasickým pozadím snu prascéna, pro Klein se jím stalo matčino tělo.
Dalším zásadním technickým postupem byla práce s hrou – přičemž se s ní zacházelo stejně jako se snem.
Krom toho přidala k Freudovým obranám další – projektivní identifikaci a manickou obranu a splitting a zpochybnila primitivní dětské sny, které podle ní též mají nevědomý obsah.
Za další rozpracování teorie vděčíme Wilfredu Bionovi, který díky práci se schisofrenií zjemnil měřítko práce se splittingem, který už se netýkal jen částí osobnosti,
ale i jednotlivých ego-funkcí, jako je myšlení, pozornost a paměť. (Meltzer)
Především pak popsal zásadní vliv snové funkce na myšlení a schopnost absorbovat zkušenost. Zavedl funkce beta-elementů, surových, navzájem nepropojitelných vjemů, nepoužitelných pro myšlení, snění či uložení v paměti. (Ogden). Beta elementy jsou zpracovány blíže nepopsanou alfa funkcí, někdy popsanou jako základní rovinou snové funkce. Při jejím selhání jsou beta elementy, dalšímu zpracování nepřístupné.
Jsou z mysli vypuzovány, především odehráním a projektivní identifikací. Snění je pak nepřetržitý proces, probíhající ve spánku i bdění, který alfa elementy dále propojuje
a propracovává.
Alfa funkce a celý proces snění je pak velmi složitým aparátem a Bion se zabývá nezralou myslí dítěte, kde je alfa funkce zprostředkována matkou, která zpracovává pro dítě nestravitelné beta elementy na alfa elementy, který jsou dítětem následně introjektovány, přičemž postupně dochází k introjekci samotné alfa funkce. Podrobněji je téma rozpracováno v jeho teorii container containment.
A zabývá se selháním alfa funkce u dospělých, které znemožňuje pacientu snít, tím pádem ani spát, ale ani se probudit a zůstává ponořen v halucinatorních stavech.
Na jednu stranu se přestala snová funkce týkat výlučně spánku a stala se stejně významnou během bdění, na druhou stranu vše, co vidíme ve spánku, přestalo být nazýváno snem. Ogden hovoří o „snech, které nejsou sny“, spánkové halucinace, neměnné sny traumatisovaných pacientů a noční hrůzy, (odlišné od nočních můr), útvary, kde není možné najít jakékoliv asociace a které neobsahují žádnou snovou práci.
U méně akutních pacientů pak popisoval sny, které nevedou k propracování či symbolisaci latentních snových myšlenek, ale k prostému zbavení se psychických obsahů.
Předpokládám, že se jedná o sny, které často zmiňují především hraniční pacienti, zpravidla velmi brutální či explicitně sexuální, provázeny silným afektem, dále však během sezení nezpracovatelné.
A dále hovoří o pacientech, kteří, aniž by to věděli, za námi přichází, abychom jim pomáhali snít „neodesněnou a neodesnitelnou“ zkušenost. Jejich nesněné sny však přetrvávají nezměněny v jakýchsi psychotických odštěpených kapsách či oblastech, případně aspektech osobnosti, v nichž je zkušenost uzavřena před psychickým zpracováním. (Ogden)
Podstatnou dovedností analytika, podobně jako matky, je pak schopnost reverie,
kdy pomáhá pacientu snít jeho neodesněné sny.
Technickou otázkou pak je, jak vnímat usnutí během sese – poučení analyzandi o něm často hovoří jako o odporu, často mám dojem opačný – zvláště u pacientů mohutně používajících intelektualisaci a acting out někdy, často po vhodné interpretaci, dochází ke zklidnění a krátkému, několika vteřinovému spánku provázenému krátkým snem. Přestože sami hovoří o tom, že utekli od tématu, často mám dojem, že jim naopak interpretace umožnila snít.

Přítomnost

Freud začínal se symptomem, chybným úkonem a snem, Klein rozšířila teorii o hru.
V současnosti někteří autoři (Ogden) pracují s celou analytickou sesí jako se snem, přičemž sen, pokud jej pacient přinese je jedním z prvků tohoto snu, sen je často používán jako zdroj metafor. Sen je často vnímán v přenosovém kontextu, což je další rozpracování postupů Melanie Klein. Se snem se pracuje, jako by nebyl jen útvarem pacientovým, ale odehrával se v prostoru mezi ním a analytikem. (Civitarese).
Přestali jsme být dobrodruhy pátrajícími v neznámé zemi, a zatímco Freud byl přesvědčen, že práce se sny mu umožňuje dešifrovat objektivní historii, my „jsme si bolestně vědomi, že nemáme žádný přímý, ani privilegovaný přístup k pravdě a jediné, co můžeme dělat, je oplakávat tuto ztrátu“. (Civitarese).“
Podrobná explorace snu, jakou prováděl Freud, by v současnosti byla většinou považována za intrusivní, násilnou. Často je používána spíše při úvahách o uměleckých dílech, filmech, někdy i knihách, přičemž i samotný Výklad snů je pak analyzován po stránce manifestní i skryté.
Pohlížíme-li na Bionovy úvahy – sen jako nástroj nevědomé práce či jako prosté evakuace psychického obsahu jako extrémní případy jistého kontinua, můžeme se zamyslet nad několika fenomény dnešní doby. Pornografií, jejíž excesivní sledování některé naše pacienty trápí a jehož intensita svědčí proto, že nedochází jen k uvolnění sexuálního afektu, ale k evakuaci něčeho dalšího. A stejně jako u dětských snů, přestože splnění přání je zde zcela zjevné, obsahují i nepochybně skrytý obsah. Zajímavé je například geografické rozdělení hledaných klíčových slov, kde zjevně vyšší cenzura souvisí s vyšší mírou perverzí.
Dále počítačové hry, kde naopak jejich úspěch lze jen málo kdy svést na prosté uspokojení agresivních a narcistních fantasií. A televizní seriály, které na rozdíl od filmů, a podobně jako počítačové hry, nabízí světy, kde lze žít mnoho desítek hodin. Zvláštní je, že o počítačových hrách hovoří pacienti se stejnou neochotou a studem jako o masturbačních fantasiích. Zdá se mi, že oba tyto světy často slouží jako jakási vnější náhrada nedostatečného snění.

Literatura

Meltzer D. (1984), Dream Life, Karnac

Ogden T., This Art of Psychoanalysis

Segal H., Dream, Phantasy and Art

Civitarese G., The Necessary Dream

Gardiner M., The Wolf-Man and Sigmund Freudova

Spillius E. A kolektiv, The New Dictionary of Kleinian Thought

Laplanche J., Pontalis J., The Language of Psychoanalysis

Quinodoz J., Reading Freud

Bion W., Learning from experience

Standford S., Freud, Bion and Kant, IJP 1/2017

Freud S., Výklad snů


Komentáře

  1. 30. 5. 2017 10:07 / Janna

    O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook