MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Premiéři a jejich ženy

Premiéři a jejich ženy

24. 6. 2013 / autor: Tomáš Rektor

Tři premiéři, tři rozvody. A nejen to. Václav Klaus a jeho letušky. Václav Havel ovdověl a nebudu spekulovat, co by kdyby, ale srovnáme-li Dášu a Olgu, zdá se, že do nastoleného vzorce výměny manželek zapadají. Novomanželé Bártovi. Další pár, který vypadá, jako kdyby do scénáře seděl.

Několik lidí se mě v poslední době ptalo, čím to. Co stojí za premiérským syndromem. Jestli očekáváte senzační odhalení prohnilosti tohoto světa, a politiky obzvláště, zklamu vás rovnou. Nic zvláštního za tím není. Nebo vám snad připadá zas tak neobvyklé, že si úspěšný muž ve středním věku pořídí milenku či novou manželku? A nebo máte dojem, že jsou čeští vrcholní politici tak hluboce morální a mravní, že by zrovna tomuto trendu unikli?

Zdá se, že jsme (my muži) od přírody uzpůsobeni k tomu, hledat si ve středním věku novou partnerku. Proč to? Je to věk, kdy už máme dospělé děti (přesněji, měli v době, kdy jsme ještě běhali nahatí po stepi a stávali se, všichni kromě Prapetra Hájka, lidmi). Ženám se vypíná reprodukce, protože se víc vyplatí start se o vnoučata než riskovat, že zemřou při porodu vlastního dítěte. Muž se může stát ctihodným kmetem či hodným dědečkem. Ale protože neriskuje úmrtí u porodu a taky neví, kolik vnoučat je skutečně jeho, vyplatí se mu i další strategie. Pořídit si rodinou novou. Co žene mladší ženy k tomu, že plodí děti o generaci starším mužům nechme stranou. Ale je evidentní, že i toto je přirozené. Pro moralisty – když tvrdím, že je to přirozené, netvrdím, že je to správné. Z analýzy DNA vyplývá, že přirozený je nám třeba kanibalismus. A samozřejmě ani netvrdím, že je to nesprávné. Jen současnou situaci komplikují dvě drobnosti – zákaz polygamie a děti si pořizujeme později. Takže většina tatínků si nepřivede novou maminku domů, ale odchází, a ne od dětí dospělých, ale dospívajících, které ho vážně potřebují.

 

Okolo padesátky se děje zvláštní věc. Člověk je na vrcholu sil a schopností, už se nemusí dřít a pachtit. Svět vám leží u nohou a jen pohled do mapy a nápadně dlouhé kocoviny naznačí, že větší kus cesty už máte za sebou.

Člověk má mnoho mechanizmů, jak se vyrovnat s nepříjemnými obsahy nevědomí, které se derou napovrch. Jednomu z nich se říká obrácení v opak. Když máte v hlavě myšlenky temné, budete mít byt jak ze škatulky. Když pocítíte dráždivé mrazení, když zahlédnete mladého hezkého hocha, stanete se zarputilým bojovníkem proti homosexualitě. A když na vás z zdálky  mává veselý pán s kosou (když už to pozorujeme z toho mužského úhlu), který se nezakecá, není nic lepšího, než dát najevo, že jste vážně naživu. Začnete lézt po skalách, pořídíte si účes „jsem mladý“, nejnovější model Porsche a do něj nejnovější model blondýny se zaručeně pravým poprsím a city. Krize středního věku se tomu říká.

 

Další příčinu my intelektuálové dobře známe. Střední škola, děvče s pohledem a postavou, jejichž pouhá představa vyvolává neovladatelnou touhu po ledové sprše či něčem úplně jiném a i kantoři, z naší perspektivy jednou nohou v hrobě, ji raději zkouší písemně. Jak myslíte, že to skončí? Ve chvíli, kdy se posilněni dvěma panáky tuzemáku, několika básněmi od Gellnera, Verlaina a citáty ze Zarathuštry, odhodláme ji oslovit, ji spatříme, jak odjíždí v dál na nové motorce chlapce o dva ročníky výš, jehož IQ se našemu přiblíží jen tehdy, když k němu přidá obvod obou bicepsů.

Brzy to přebolí a začneme chodit s dívkami inteligentími, možná neméně krásnými, které ocení naše kvality. A k oněm kráskám a svalnatým mladíkům si neseme tiché pohrdání, jakožto věčnou připomínku, že tehdy jsme to nezvládli.

O dvacet, třicet let později máme šanci se stát pro tyto dívky atraktivními. Máme zkušenosti, moudrost, postavení a při troše té krize středního věku i tu motorku. A taky jsme už něco dokázali, takže máme víc sebevědomí. A troufneme si i na ty, u kterých to tehdy nešlo. Ne, že bychom měli o krásky o generace mladší zájem. Přeci jimi pohrdáme. Jenže tato je jiná. Taková nezkažená, čisté srdce má, všichni hodní hoši ji odmítají, protože si na ni netroufnou, její krása vyvolává jen samé předsudky. Tomu pro změnu říkáme racionalisace. Prostě, místo, aby nám náš rozum vysvětlil. že je to jen kombinace prachsprostého chtíče s staré nezhojené jizvy, začne nám namlouvat, že je to nejlepší nápad pod sluncem a v zájmu oné slečny i světového míru ji přeci nemůžeme odmítnut.

 

Další důvod je tak primitivní, že snad ani nestojí za hlubší rozbor. Když si chlap moc nevěří, hodí se, když si hodnotu mezi ostatními chlapy podpoří něčím, co mu budou závidět. Na čem poznají, že je záviděníhodné. Takže ideální je, když je na tom značka. Hodně velká. Značkové boty, taštička, voda, auto, milenka. Značka Miss je ideální, značka modelka taky není k zahození, ostatní se musí smířit aspoň s holkou, která se ostatním bude líbit. Která bude dokazovat, jaký že je to frajer. Co na tom, že dokazuje spíše opak.  A když se to občas neprovalí, tak se to nepočítá.

 

Důvod poslední je krásně popsán v sitcomu How I met your mother jako syndrom mořské panny. Šéf si pořídí sekretářku, při troše soudnosti takovou, která se mu moc nelíbí, a časem začíná zjišťovat, že je to to nejkrásnější stvoření na světě. Netvrdím, že příliš rozumím, co se za tím skrývá. Tuším v tom další vzpomínku na dobu, kdy jsme se proháněli po stepích či mrzli v jeskyni. Něco a způsob – když se o mě takto hezky stará, bude se stejně hezky starat i o mé děti, případně o mě, až na mě při lovu šlápne mamut. Ať je to, co je to, počet nevěr na pracovišti, přestože je to ta nejpitomější nevěra na světě, naznačuje, že je to silné.

 

Nejsou to jediné důvody. A samozřejmě jde o karikaturu, situace vyhnané do extrému. A důvody se zpravidla kombinují. Ale určitý přehled máme.

Politikům nevidíme do kuchyně a do ložnice teprve ne, ale nezávazné spekulace si dovolit můžeme. Topolánkovy ženy se nápadně podobají, tipl bych první variantu, sázka na ozkoušenou značku, jen novější rok výroby, vhodnější k vyvedení další generace potomstva. Klaus vypadá, že použil značku letuška ke zlepšení image, Paroubek a Bárta, že konečně mají ženy, na které si dřív netroufli. A Nečas? Zdá se, že se stal obětí syndromu mořské panny. I když možná, že Nagyové začal konečně stát za to, aby se skutečně snažila. Kdo ví.

 

K tématu nevěry také zde


Komentáře

  1. 24. 6. 2013 08:43 / NULI

    Určitě se Vám podařilo rozebrat různé varianty a přístupy. Krom Dáši Havlové- Veškrnové všechny zmiňované vyměněné ženy splňují jedno výrazné kritérium – premiéři i ostatní je potkali v zaměstnání. Byli s nimi v úzkém pracovním kontaktu. Řešili cosi kdesi a dost často. Ony partnerky nejsou modelky ani hloupé blondýny, ale ženy jen o něco mladší a půvabnější než ty první; ovšem ženy doopravdy pracovité, vzdělané, inteligentní. Ono se to stává i v běžném životě – pracujete s někým na čímsi, vídáte se, něco nejde vyřešit, pak to cvakne a víte oba, jak na to; jednou, dvakrát, třikrát – je tu radost, je tu úsměv nad společně dobře odvedenou prací, je tu vtípek, o němž ostatní účastníci jednání nevědí, je tu úleva po dobře provedeném výsledku jednání – třeba navečer, pozvání na kávu, popovídání i o osobních věcech – prostě normální pokec, ale už to začíná být zajímavější, další dny probíhají obdobně, ale vy už víte, že si s lecčím poradíte spolu a už je tu sympatie a pak jiskra – často za tím není žádný kalkul, jen normální životaběh. Osobně vidím hodně velké nebezpečí v zaměstnávání mužů a žen v úzkém pracovním kontaktu, ale už to nepředělám – svět tam už prostě je a teď se musí umět nějak s tou situací každý vypořádat…

    • 24. 6. 2013 10:17 / ch@ch.ar

      krom Dáši Havlové???

      • 30. 6. 2013 23:26 / NULI

        Ano, Dášu Veškrnovou pan prezident Havel neměl v nejbližším „kolektivu“, i když se někdy někde občas jistě potkávali …

  2. 24. 6. 2013 09:45 / Petra K.

    …kromě Prapetra Hájka – :-)

  3. 24. 6. 2013 13:49 / Richard

    „Když máte v hlavě myšlenky temné, budete mít byt jak ze škatulky.“
    autor

    Jestli tenhle reaktivní výtvor funguje i naopak, tak jsem asi svatý, ten bordel u mě doma bych nikomu nepřál.
    …………………………
    Vztah mezi sekretářkou a šéfem je poměrně zajímavý, dle mého v něm hraje roli velký skok v sociálním statusu u osob, které tráví mnoho času v těsné blízkost a to nejen jako vykonavatelé rozdílných rolí, ale také lidmi se svými potřebami. Sekretářka s relativně nízkým sociálním statem je většinou okouzlena o mnoho mocnějším šéfem, který zastává prestižní pozicí, takže se k němu chová s náležitou péčí. Ze své podřízené pozice na šéfa nemůže tlačit, pouze uspokojuje jeho potřeby, což je šéfovi samozřejmě lichotivé, snad je mu v tomto smyslu i jakousi terapeutkou, které se šéf neváhá svěřit se svým trápením, tedy jen tak mimochodem ve formě sdělení neformálních subjektivních pocitů(zřejmě očekává, že udrží tajemství, sekretářce její zpovědnicová role samozřejmě také lichotí, je v určitém smyslu výsadní). Vzniká tak vztah, které zřejmě není prostý elektřina komplexu, prostě mocný tatínek a podřízená, poslušná dceruška se začínají nepřiměřeně sbližovat, tomu zřejmě prospívá situace, kdy chybí „maminka“). Být šéf homosexuál, nevznikne vztah se sekretářkou, ale nejspíš s bodyguardem, snad ne nepodobný tomu, jenž navázala Whitney Houston s Kevinem Costnerem ve filmu The Bodyguard.
    Lidská sexualita je dle mého dost tvrdý oříšek, nejsem si úplně jistý, zda-li je možné interpetovat jí pouze biologicky – jako reprodukční účelovost. Nikdo neví, jaká energie za ní vlastně stojí – odkud tato energie pramení a co je vlastně zač, zda-li jde pouze o biologický pud či širší libidózní energii jak ji definoval např. Jung.
    Je spousta sexuschtivců, kteří o reprodukci nestojí, dokonce prý i delfíni šoustají pro radost.
    Jinak je mi sympatické, že máte podobně nedokonalou gramatiku, té mé. Asi jste taky člověk.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook