MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Stručný průvodce separací pro rodiče

Stručný průvodce separací pro rodiče

28. 1. 2013 / autor: Tomáš Rektor

Často mi kladou rodiče otázku, jak pomoci dětem stát se samostatnými dospělými bytostmi. Jak jim pomoci se separací. (A individuací, abychom byli přesní). Od dětí tuto otázku neslyším téměř nikdy. Prostě to dělají nejlépe, jak umí. A taky tu otázku neslýchám od rodičů, jejichž děti mají se separací opravdové potíže. Ba naopak, na to, že by se jejich potomek měl více osamostatnit, často reagují překvapením, či spíše nevolí.

Separací je v životě mnoho. První je fysická. Porod. Po čase zřejmě dítě zjišťuje, že maminka a ono není jedna bytost. Další obrovská separace probíhá v oidipském období. A pak je tu ta nejznámější, vrcholící v pubertě. Kdy odcházíme z rodného domu a stavíme se na vlastní nohy. Ačkoli ty předchozí mají na naši psychiku větší dopad, čím jsou starší, tím obtížnější je se jich v terapii dotknout. I když ono stejně všechno souvisí se vším…

Svět má jen pár vzorů, a ty opakuje pořád dokola v mnoha kombinacích a variacích. Všechny separace jsou si podobné, Tak třeba porod. Nejdřív je dítě v matčině lůně. V teple, v bezpečí, chráněno před nástrahami světa. Netrpí chladem či hladem. Prostě ráj.

Jenže ten ráj pak začne být příliš těsný. Už se v něm nedá ani pohnout… A pak přijde okamžik, kdy je potřeba dostat se ven. Matka pomáhá, ale stejně to nejde bez boje. Boj doslova o život. A pak se člověk vynoří do další životní fáze…

Snad nejlépe je to popsáno v Bibli. Útěk z Egypta. Exodus. Jenže ten příběh nezačíná Mojžíšem. Ani útrapami, kterými faraon židy soužil. Příběh začíná Josefem. V Egyptě se mu dařilo. Byl tam ctěn. Proto tam zůstal. Proto se jeho lid tak rozmnožil, proti němu začal faraon brojit.

Chvíli se ještě nic nedělo. Pak přichází na scénu Mojžíš. A začíná boj o život. Faraon ničí židy, Mojžíš Egypťany. Opakovaně jsem si říkal, proč je Faraon prostě nepustil. A proč ještě Hospodin zatvrdil jeho srdce. Jako kdyby si to museli vybojovat až dokonce.

Pak konečně odešli. A bloudili po poušti. Jak rychle zapomněli na útrapy, které je zažili. Remcali při sebemenší příležitosti. Při sebemenší potíži. A většinou kvůli kusu žvance. Získali zákon. Svou identitu. A po čtyřiceti letech došli do země zaslíbené,

Lepší návod si snad ani nelze představit. Tak to jen shrňme.

Nejdřív o děti pečujeme. Hýčkáme je nejlépe, jak to umíme. Moudré pravidlo praví, že děti do prvního roku nelze rozmazlit. Prostě jim nelze věnovat příliš mnoho lásky, péče a pozornosti.

Jiné rčení praví –  moc se o děti nestarejte, zvyknou si na to. Podle mě to je blbost. Naopak, pokud se dítě péče nasytí, přirozeně se snaží osamostatnit. Pokud ne, pořád má pocit, že mu cosi chybí. Pořád se pro pozornost vrací. A rodiče často instinktivně cítí, že cosi zanedbali. A starají se o děti, když už dávno nemusí.

Jak děti rostou, začíná jim být domov těsný. Rodiče je začínají frustrovat. Štvát. Ne, není třeba to dělat záměrně. Přijde to samo. Pokud rodič respektuje sebe sama, prostě časem přestane dětem plnit všechna přání. A ono to ani nejde. Zatímco první fáze je o přijetí, druhá je o hranicích. Hranice musí být jasné a pevné. Jasné hranice znamenají bezpečí. Liberální rodiče dovolí dětem vše. Jenže ono to nejde. Dítě stejně někdy narazí. Jenže neví kdy. A tak tráví život v úzkostech, kdy to přijde. Kdy narazí. Pevná hranice znamená jistotu. Že se dá o něco opřít. O rodiče. O pravidla. O zásady.

Dítě začíná zlobit. Útočí na hranice. Na rodiče. Na jejich pevnost. Tady má rodič jedinou povinnost. Nepovolit. Nevracet útoky, nenechat si ubližovat. Ale vydržet. V první fázi se učíme, že si můžeme dovolit milovat. V této fázi se učíme, že se smíme zlobit. Že si můžeme dovolit agresi. Že když se zlobíme na bližního svého, tak o něj nepřijdeme. Když to nezvládneme, budeme používat agresi proti sobě. Budeme depresivní. A nebo si najdeme postranní uličky. Budeme pasivně agresivní. Budeme vydírat a manipulovat.

A pak se dítě narodí do dospělého života. Když to bude příliš snadné, když vyhraje bez boje, přijde o pocit, že se mu podařilo něco dokázat. A možná bude v životě pasivní, protože to nejcennější, svobodu, si nevybojovalo. Dostalo ji darem. Nezažilo, že se na sebe v těžkých chvílích mohlo spolehnout.

A pak už jen to bloudění po poušti. Dítě udělá ještě tisíc blbostí, ale pokud mu chceme pomoci, musíme respektovat jeho rozhodnutí, jeho dospělost. To neznamená nechat si cokoli líbit. Ani nemoci říci svůj názor. Jen respektovat jeho cestu, která je, a má být, jiná, než ta naše.

První fáze jsou hlavně o separaci, oddělení se, tato je hlavně o individuaci. Vytváří si vlastní svět vlastní hodnoty. Vlastní zákon. Nejdřív dítě rodiče zbožňuje a slepě následuje. Pak je neguje. Ví, že nechce být jako rodič. Chová se opačně. Tedy stejně, jen s opačným znaménkem.  A pak si začíná vytvářet vlastní svět. Vybírá, v čem rodiče následovat a v čem je popřít. Co dělat opačně. A co úplně jinak. Je dobré vědět, že i když se dítě na čas vzdálí rodičům, neznamená, že to tak bude napořád. Je to prostě hledání cesty. Hledání dlouhé, které nelze urychlit. A už vůbec ne radou. I toto je jako s Mojžíšem. Hlava ví, kam jít. Ale tělo nás táhne zpátky.

A kdy pak dojde do země zaslíbené? Tak to vím náhodou naprosto přesně. Nikdy. Je to boj, který nikdy nekončí (no, ono ani v té zemi zaslíbené nečekal jen mír a blahobyt). I když jsme dospělí zralí, i po mnoha letech práce na sobě, stejně narážíme ve své mysli na ostrůvky, ve kterých tupě sledujeme vzorce, které jsme na svých rodičích tak nesnášeli. Nebo stejně tupě něco popíráme. A když nám je ouvej, vracíme se zpátky do minulosti. Vždy, když se nedaří, se hodí svést to na rodiče. Nemyslíte?

Možná to celé zní strašně jednoduše. Ale jak pečovat moc, ale ne příliš, jak stanovit hranice, které nesvírají, ale chrání? To jsou otázky, na které není odpověď. Každý rodič si musí najít svou míru sám. Nesnažte se být ideální. Je to to nejhorší, co můžete dítěti udělat. Pokud si dítě bude myslet, že jste dokonalí, nebude se moci vůči vám vymezit a začne se vymezovat proti sobě. (I proto taky nehovoříme o ideálním rodiči, ale o dostatečně dobrém rodiči). A skutečně to nejlepší, co můžete pro dítě udělat, je jít příkladem. Zvládnout svou vlastní separaci.

 

P.S.:kdo sleduje mé texty, nejspíš ví, že tento text mám v plánu už několik měsíců. Text o tom, jak to dopadne, když se separace nepodaří, a jak ji hodně zpackat, jsem měl v plánu na jindy. Ale vzhledem k aktuálnímu dění si jednu poznámku neodpustím.

Separace je proces nesmírně těžký a bolestivý. Žádný rodič jím neprovede dítě bez chyby. Co ale v žádném případě nesmí, je dítě zneužít. A nemyslím jen zneužití sexuální.

Vždy, když je člověku těžko, má tendence rozštěpit svět na dobrý a zlý. Dobro je ochráněno, protože zlo je od něj odděleno. Ten mechanismus je sice nezralý, ale přirozený. (Blíže v textu o utopii). Separace neprobíhá s oběma rodiči stejným tempem. Chvíli je máma blízká a táta nepřítel, chvíli naopak. Mnohokrát se to v životě vymění. A těžkým úkolem pro rodiče je, aby nebyli nerozlučnou dvojicí, proti které dítě nemá šanci, ale aby zároveň nešli proti sobě.

A trestuhodným zneužitím je, když někdo zneužije tuto slabost ve svůj prospěch. Když jeden z rodičů podpoří tento rozštěp. Přitáhne dítě k sobě, a druhého rodiče očerní. Dítěti se na chvíli uleví, má pocit, že se separuje a přitom nepřichází o bezpečí matčiny (otcovy) náruče. Nelze se mu příliš divit, že podlehne. Ale je to cesta zpět do otroctví.

A já mám dojem, že někdo právě takto zneužil naši zem. Ale i ta snaha je vlastně přirozená. Dlouhé je bloudění po poušti. A o demokracii, stejně jako o dospělost, je třeba neustále bojovat.


Komentáře

  1. 28. 1. 2013 10:48 / Michaela

    Dočetla jsem a kdybych byla kočka,spokojeně si vrním. Vynikající úvaha,za kterou moc děkuji. Je-li rodič nezralý a sám dítě,kterí nemá ujasněné co a jak, vychová potomky nedobře a nesprávně a zcela nepřipravené do života, zcela nepřipravené na životní úskalí a překážky. Takže z „opičí lásky“ a nezralosti rodiče vyroste jedinec,který je v permanentním BOJI s kýmkoliv a čímkoliv, nebo naopak DEFETISTA, který předem pohřbívá jakoukoliv změnu. A tak má i nedobrí partnerské vztahy, opět i ON/ONA vychová nesprávně své děti a pak to ZLO nikdy nekončí. To,co dostáváme zcela zadarmo pro nás paradoxně nemá takovou cenu,jako to,co si musíme pracně vydobít. Na tom „boji“ totiž, si zkoušíme svoje vlastní síly,hodnoty a hranice. Zrajeme tím,budujeme si VLASTNÍ pohled na svět. Možná ne ideální,ale ten náš. Někteří rodiče nechtějí pustit své deti ze svých tenat a tak používají různé finty,kterí nejsou vždy pro blaho dítěte. Někteří politici,kterým zachutnala moc, využijí-zneužijí nezralosti národa a vyvolají nenávist a boj,který může vést až k občanské válce….A máme tady podhoubí pro válku další,větší.Máme tady podhoubí pro vznik SPASITELE,který (záležíc na jeho charakteru) by měl spasit a ovečky dovést do bezpečí chléva. Obojí je špatně…..Výchova zralých jedinců začíná v rodině. Nezralí jedinci vychovají nezralé jedince. Nevzdělaní jedinci vychovají často nevzdělané a lehce manipulovatelní jedince. Společnost vystřelila k technickému udivujícímu pokroku,ale vývojově zůstala na úrovni neznalého dítěte.To platí celosvětově. Pak čekají na spasitele,kterého při první příležitosti ukřižují. NIKDO za nás NIC neudělá. To MY SAMI musíme měnit sami sebe. Pokud se to podaří a staneme se zralými a zodpovědnými jedinci,pak můýeme OPRAVDU změnit svět. Zmenit dřív, než si ho zničíme a tím i sami sebe,

  2. 30. 1. 2013 10:27 / dobry psycholog w częstochowie

    Hi there, just became alert to your blog through Google, and found
    that it is truly informative. I am going to watch out for
    brussels. I’ll appreciate if you continue this in future. Lots of people will be benefited from your writing. Cheers!

  3. 30. 1. 2013 14:29 / Ivana Antalová

    Děkuji za článek. Jak by v rodičích nezpůsobovala otázka separace nejistoty, když jejich první zkušeností po vlastním narození byla násilná separace od matky na několik dnů přerušovaná většinou pouze několikaminutovým omezeným kontaktem s matkou. A při porodech vlastních dětí i nadále čelí ženy manipulacím, lžím a separacím od vlastních dětí. Po prezidentských volbách jsem si do statusu na FB napsala. „Jsem smutná. Přesto mne vlastně zase tak moc nepřekvapuje, že se našim prezidentem stal Miloš Zeman. Je odrazem společnosti volba prezidenta, pro kterého je znásilňování žen evoluční výhodou. Je to odrazem společnosti, kde jsou ženy u porodu nuceny ulehnout na záda, nastříhávány, je jim skákáno na břicho a děti jsou jim kradeny. Vnímám paralelu. Jak bolestivé to je pro naši společnost a proto zatlačováno je evidentní z výsledků těchto voleb, přesto nás to ovlivňuje. Normální při porodu je stát na vlastních nohou a porodit dítě do vlastní náruče… s láskou, podporou a v bezpečí, a v tom pokračovat pro šťastný život.“
    Od početí podporovaní rodiče v rodičovských kompetencích mají největší potenciál podpořit své děti v individuaci či separaci dle ¨potřeb jejich dětí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook