Revenant

24. 1. 2016 / autor: Tomáš Rektor

Žijeme v kastrované době. Muži neumí být muži, ženy ženami. (Cituji sebe.) Filmy jsou plné silných žen a citlivých mužů. Netvrdím, že je to špatně. Jen ta druhá polovina příběhu začíná chybět.

Hovořím-li o ženství, koktám cosi o kojení, menstruaci a přirozené kráse. A mužství? Člověka napadají stereotypy o pití piva, sledování fotbalu a hulvátském chování k ženám.

O mužnosti Revenanta není pochyb. A nemluvím jen o postavách.

Revenant je vlastně obráceným Avatarem. Dva průzkumníci cizích světů. První se snaží přežít. Bez příkras, bez filosofických hloubek. Prostě přežít. A druhý? Reverant v Cameronově podání by se stal ochránce nebohých wapiti a indiány by se snažil přesvědčit, že není bílý. Jen připomínám, že jsem kdysi o Avatarovi psal jakožto o analytikově noční můře.

K tématu mužství se při práci často dostávám, když mluvíme o otcovství. A příběh Hugha Glasse je příběhem otce. Klíčový je rozhovor při závěrečném souboji. Nejsou podstatné Fitzgeraldovy motivy. Podstatné je jediná. Zabil Glassovi syna. A proto musí zemřít. Podobná scéna je ve filmu ještě jedna. Opakovaně se Glasse ptají, jestli zabil amerického důstojníka. Odpověď je prostá. Zabil muže, který chtěl zabít jeho syna. Je jedno, kdo to byl.

Občas se při práci setkávám s obětmi násilí. Zvláště sexuálního. A snad nikdy jsem nezažil, že by se rodiče zachovali, jak měli. Bez výčitek a zjišťování, co si oběť zavinila. Že by se prostě bezvýhradně postavili za své dítě.

Často přemýšlím, proč tomu tak je. Snad strach z rozpadu vlastního obrazu světa. Snad strach z vlastní zloby. Protože kdyby si rodič připustil, co se jeho dítěti stalo, musel by nenávidět. A snad i zabít.

A to je přesně to, čeho se filmový Galss nebojí. Nebojí se zemřít. A nebojí se zabít. Pomsta je  hlavním, ne-li jediným motivem, který ho žene vpřed.

Hugh Glass je vzorem a muže. Takoví bychom chtěli být. A takové otce si přejeme. Ale jsme takoví?

Klíčem je název filmu. Revenant. Který rozhodně neznamená zmrtvýchvstání a já se znovu ptám, zda je skutečně třeba překládat názvy filmů do češtiny, zvlášť, když i čeština toto slovo zná.

Revenant rozhodně není Ježíš Kristus. Film nekončí smířením, končí smrtí. Revenant je zlý duch, oživlá mrtvola, která trýzní živé.

Strach z mrtvých máme od pradávna a naši předkové věnovali nemalou péči, aby se pohřbená těla mezi ně nevracela.

Proč vlastně? Smrt je velmi komplexní téma. Bojíme se smrti bližních. A někdy jim ji přejeme. Skrytě. V temných koutech duše. Co když se přijdou mstít za naše skrytá přání?

Zkusme se blíže podívat na Fitzgeralda. Není to klasický padouch. V Dračím doupěti by to byla postava přinejhorším neutrální a musím uznat, že se zachoval mnohem lépe, než bych se na jeho místě zachoval já.

Chápu, že neviděl nic záslužného na tom nechat se zabít, sežrat či zmrznout kvůli kamarádovi, který podle něj neměl šanci přežít. Riskovat život kvůli pár stovkám dolarů, to už smysl mělo. Vždyť to byla běžná náplň jeho života.

I pak se vlastně choval lépe, než ostatní. Byl to on, kdo mu kopal hrob. Jenže smrt nepřicházela, na rozdíl od zimy. Už se nedalo čekat. Chtěl, aby Glass odešel ze světa dobrovolně, aby svůj život obětoval a tím zachránil životy další. Až pak se uchýlil k vraždě. Mohl se jí vyhnout?

Chtěl obětoval život umírajícího muže, ale zachránil tři jiné.

Snad každý z nás někdy stál před podobným dilematem. Pomoci bližnímu, nebo zachránit si vlastní krk? Vdyť i Svatý Petr třikráte zapřel..

Podle teorie her máme tendence zrazovat, když si myslíme, že bližního už nikdy neuvidíme. Jenže pak žijeme v hrůze z oněch navrátilců, revenantů. My bychom to měli chápat. Dodnes žijeme v hrůze z návratu vlastních emigrantů.

Psychoanalýza, jak známo, však hledá spíše v realitě psychické než fysické.

Tolik se toho snažíme ve vlastní psychice pohřbít. Zapomenout. Tak dávno se ty události staly, tak dávno, že musí být zapomenuty, pohřbeny. Přesto se vrací. V neočekávaných chvílích, v nočních můrách. Divoké bytosti, které přežijí v pustině, které nezničí ani útok medvěda, které vstávají z hrobů a živí se syrovým masem.

Naše vlastní vzpomínky. Naše vlastní svědomí.


Komentáře

  1. 27. 1. 2016 12:34 / Richard

    tohle je dobrý text, vnímám to podobně, i sám v sobě, resp. v rámci dvou částí osobnosti – mužské, té tvrdší a ženské – citové a ne vždy je snadné je používat zcela vědomě

  2. 27. 1. 2016 12:34 / Richard

    tohle je dobrý text, vnímám to podobně, i sám v sobě, resp. v rámci dvou částí osobnosti – mužské, té tvrdší a ženské – citové a ne vždy je snadné je používat zcela vědomě

  3. 5. 2. 2016 16:31 / Richard

    ještě bych k tomu snad dodal, že Glass, ačkoliv celou dobu po svém zmrtvýchvstání hnán touhou po pomstě, ji nakonec v situaci, kdy může zasadit konečnou ránu, fakticky neprovede a s jakýmsi vědomím, že mu pomsta nepřísluší, odesílá Fitzgeralda božím mlýnům, byť fakticky Indiánům na smrt..
    Dle mého byl pro Glasse důležitý moment, že Fitzgeralda přemohl, resp. získal nad ním moc, kontrolu a byť ho v podstatě vydal Indiánům na smrt, sám ho nepopravil…. jakoby se hnán touhou po pomstě zastavil těsně před propastí, na jejíž konec ale dojít musel, aby pocítil úlevu, satisfakci, jakousi formu odžití vlastní bolesti, kterou mu způsobil Fitzgerald, který mu zabil syna.
    Zajímavě naturalistický film je taky Apocalypto od Gibsona

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook