MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Šílenství zvané volby

Šílenství zvané volby

24. 10. 2013 / autor: Tomáš Rektor

Po posledních volbách jsem slíbil věnovat se jim z úhlu jiného, než je kydání špíny na Miloše Zemana. Pak nějak nebyl čas. Až teď, před volbami. Kdy hanobení hlavy státu ztratilo na půvabu. Zvládá to, stejně jako vše ostatní, nejlépe sama.

Bylo fascinující sledovat tehdejší davové šílenství. Národ se rozdělil ve dví. Obě strany adorovaly svůj idol, a nenáviděly ten druhý. Lži, urážky, zesměšnění, podpásovky. Hrozby emigrací či vzpourou. Ano, dodnes tvrdím, že volby dopadly špatně. Ale konec světa to není. Tehdy jako kdyby existovaly jen dvě možnosti. Peklo či spása.

Už mnohokrát jsem psal o tom, jak člověk, když je v koncích přestává vidět odstíny barev. Svět je jen bílý a černý. (Naposledy zde). Je jen vítězství a smrt. Nic mezi tím.

Zkusme se podívat na celý příběh z jiné strany. Zkusme se vrátit do doby, kdy náš hardware v hlavě získával finální podobu. Žili jsme v tlupách, a snažili se, jak jinak, přežít. V tlupě byl život a naděje, mimo –  zatracení, hlad, smrt.

V tlupě jsme měli hromadu strýčků, tetiček, bratrů, bratranců, sester, sestřenic, možná i dětí. A našim genům se vyplatilo pomoci přežít i našim bližním. Někdy i za cenu naší vlastní smrti. Ve skupině byla síla. Riskovat život v zájmu skupiny pomohlo skupině, a tedy i našim genům, přežít. Na chvíli nebýt jednotlivec. Být část tlupy. A poddat se vůdci. Každý chce být vůdce. Vůdce má nejvíc jídla nejvíc samic. Jenže věčné boje o moc skupinu oslabí.

Člověk má pár kouzelných vlastností. Schopnost symbolisace. Nahradit jednu činnost druhou, nevinnější, bezpečnější. Nebo jeden předmět zastoupí druhý. Nejlíp to umí děti, když ve hře odehrávají své sny, představy. Jsou pány světa, válečníky, zachránci. Kuchyně se stane lesem, a štokrdle medvědem..

A dospělí to, panu Suchému navzdory, svedou taky. Dřív stály dvě tlupy proti sobě. Řvaly na sebe, bušily meči do štítů či pazourky do kdo ví čeho, a pak se na sebe vrhly. Teď je to obdobné. Jen se ty tlupy servou o míč. V přesně ohraničeném území, s přesnými pravidly a tresty. A s jasně omezeným násilím. Vášně planou, ale jde přece o symbol bitvy, ne o bitvu skutečnou.

A druhá kouzelná schopnost je identifikace, jenž nám umožní se s někým ztotožnit. S hrdinou, co bojuje za nás. Třeba proto, že je to bezpečnější. Jednodušší. A nebo proto, že to prostě ten člověk umí mnohem líp, než my.

A tak se nemusíme pachtit s míčem na trávníku či v bahně. Nemusíme trénovat, ani riskovat zlomeniny. Stačí zvolit si správného hrdinu. Sednout si se svou tlupou, otevřít si pár piv, aby šly zábrany (ještě víc) stranou a fandit té tlupě, která se v tom bahně válí za nás. Pokud jsme při síle a v náladě, můžeme pro jistotu dát po hubě i tlupě druhé, protože divákům se žluté karty nedávají.

A třetí je projekce. Na bytosti, které moc neznáme, promítáme své sny, touhy, očekávání. Správná pop star se podle toho chová a nevyslovená přání za nás plní. Sňupe za nás kokain, chlastá a souloží s fanynkami. My se sice můžeme pohoršovat, ale díky identifikaci (a bulváru) být rádi, že jsme taky při tom.

My intelektuálové to máme složitější. Řvát Baník či Sparta k dobrému tónu universitních večírků zpravidla nepatří, na dostihy se u nás taky moc nechodí. Ještě, že máme ty volby.

Uznejte sami. Jeden tábor nenávidí druhý. V presidentských naplno, teď jen tak aby se neřeklo. Vybíráme si koně, na které vsadíme. Aby byla zábava opravdová, dostanou své dresy, barvy, čísla. Víme, o co se pereme. O jaké ideály. Levice, pravice, sociální jistoty, zářné zítřky. Na pár měsíců se pár politiků tváří, že budou jiní. A my se tváříme, že jim to věříme.

Ztotožňujeme se se stranami. Nebo aspoň se skupinami, o kterých se tváří, že je zastupují. Promítáme na ně všemožná přání, takže jsme ochotni uvěřit, že Karel je pankáč a Miloš bodrý strejda z Vysočiny.

Tentokrát to má aspoň trochu vtipu. Doufám, že se kníže po volbách stane agentem 009. Je to obdobně pravděpodobné, jako že Sobotka prosadí dobře fungující stát…

Rozhodně nechci tvrdit, že volby nemají smysl. Ba naopak. Volby je jeden z mála způsobů, jak dění ovlivnit. A vlastně příliš nechápu, proč se této příležitosti vzdávat. Fascinuje mě argument, že to nestojí zato.

Nevěnovat ani tu trochu energie, kterou stojí přeprava do volební místnosti nezní moc logicky. Přece nějaká strana se aspoň trochu víc blíží našemu světonázoru, než ty druhé.. A kdyby ne – jsou tu přeci strany extrémní, jejichž vliv na naši zem stojí zato snížit…

Racionálních argumentů moc nenacházím. A iracionálních?

Je zvláštní, jak je svět politiků a občanů oddělen. (Tak daleko, že někteří politici zřejmě vůbec netuší, že jsou také občany..)

Svět politiků je zahalen mýty. Privilegii. Mocí. Čteme zaručené fámy, stejně jako se děti snaží nakouknout do rodičovské ložnice. Cítíme se před nimi bezmocní, jako dítě před rodičem.. Dítě sní po tom, jednou se rodičem stát. Když je to moc těžké, zůstává raději ve snu. Sní o tom, jaké to bude, až bude velké, místo aby velké bylo. I my často sníme o tom, jak hezké by bylo změnit svět. Místo,a bychom se o to, byť nepatrně, pokusili. Jako bychom si činností nechtěli kazit hezký sen..

Zpátky na začátek. Když je zle, svět se rozděluje na dobrý a zlý, nic mezi tím. Když něco není čisté, je to špinavé. Když není kandidát nejlepší, nestojí za nic. Pokud budu volit jiného, než nejlepšího kandidáta, ušpiním se. Co na tom, že když nebudu volit, volím taky. Díky mně postoupí kandidáti mnohem horší. Jenže to už je poměrně náročná mentální operace. Příliš složitá na dětský svět černé a bílé.

Svět, kde nelze volit nic jiného, než ideál. Kde volba menšího zla nepřipadá v úvahu. Jako kdybychom v životě nikdy ke kompromisům nesáhli…

A jen tak mimochodem – netvrdím, že nevolit znamená nebýt dospělý. Jen přemýšlím, co za tím je. A proč je za volbami tolik vášně. I já často volím tak, abych se neušpinil. Než podle rozumu.


Komentáře

  1. 29. 10. 2013 20:35 / Richard

    Co je za nevolením? ( letos jsem vhodil volební lístek, po 18 -ti letech nevyužitých možností volit, do urny poprvé)
    … u mě to byla představa distancování se, byť iracionální, neboť vím, že se můj nevyužitý hlas rozdělí i mezi strany, které bych volit rozhodně nechtěl. V nitru jsem se však dokázal ukonejšit představou, že jsem se na vzniku pravidel voleb nepodílel, nesouhlasím s nimi a nenesu tedy zodpovědnost za to, že si můj hlas někdo přisvojí, aniž bych mu ho přímo dal. Šlo tedy o jakýsi pomyslný distanc od systému, který se váže k volbám, stejně jako bojkot celého politického establishmentu, kterým jsem byl z půlky znechucen a z druhé mě zas vůbec nezajímal. K posledním volbám jsem se vyhecoval, resp. politická situace před volbami mě vtáhla, tak jsem tam šel a volil to nejlepší možné, staré zlaté komunisty. …
    Néééé, to byl jen špatný vtip, che…hodil jsem to Zelenáčům..

  2. 1. 11. 2013 08:10 / Ondřej Straka

    Řeknu Vám proč jsem letos nešel poprvé volit. Zaprvé, právě proto, že jsem si uvědomil onu iluzi volby, kdy nikdy nikdo z těch co jsem volil nesplnil co deklaroval. Zadruhé, nepotřebuju už fandit nějakým „hrdinům“ co „za mě bojují“. Zatřetí, věřit, že místo mně světu pomůže nějaký politik je opravdu nedospělé. Tento systém je nemocný a zaslouží si restart. Jak přesně by měl proběhnout, nevím. Nicméně, než abych se na něm ůčastnil, raději se mu budu vyhýbat jako morové jámě a svou energii investuji tam, kde mám šanci něco pozitivně ovlivnit. Existuje totiž řada pohledů na naši realitu, mě se líbí třeba tenhle: http://blog.baraka.cz/2013/10/devatero-pro-zklamaneho-volice/

  3. 23. 6. 2015 14:39 / Martin Kalous

    Pro mě právo nevolit znamená tichý odpor proti systému volby nevolby, který vidím v současné situaci. Osobně nemám rád vyhlídku volit menší zlo a nebo dávat hlas straně, která nemá šanci na to dostat se do vlády. To mi přijde zcestné, protože ať hlas dám nebo ne, u moci budou stále stejné strany, stále stejní lidé. Ano, můžete vznášet argument, že kdyby to tak dělal každý, stane se něco opravdu hrozného. Ale kdyby to tak dělal každý, nevolil by nikdo a někdo by musel udělat něco se systémem (a je možné, že by nastala autokracie). Pro mě by stačilo dát možnost hlasovat PROTI nějaké straně. To bych chodil k volbám s úsměvem. A dovedu si představit situace, že by se možná stalo, že strany jako ODS, KSČM, ČSSD, tedy političtí velikáni končili se záporným počtem hlasů. A to by byla panečku podívaná…
    Také mi přijde, že při diskuzích o tom, jak zrazuju tím, že nevolím a podobné nesmysli, se zapomíná na to, že náš svět není tak růžový a že politika je (bohužel) plná korupce. Jakou váhu má tedy ten můj hlas?

    Další odpovědí proč nevolit je pro mě má osobní politická negramotnost a nerad se rozhoduji na základě pár zprostředkovaných informací, komu dát do rukou vládu nad státem ve kterém žiji. Ono totiž ta energie, kterou popisujete v článku jako dojít do volební místnosti se musí přičíst k prostudování volebních programů, kalkulování s vlasními přesvědčeními a dalších preferenčních procesech, které zas tak nenáročné nejsou. Nepřipadám si dostatečně politicky gramotný na to, abych se dokázal svědomitě rozhodnout mezi tím množstvím stran. Ale to je mé vlastní selhávání jako občana…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook