Za svou pravdou stát

Při sledování aktuálních kauz si často kladu otázku, že jim to stojí za to.
Třeba dalajláma. Nejlidnatější zem světa věnuje tolik energie a vlivu boji proti sterému muži, o němž si ani v nejdivočejších snech nedovedu představit, že by ji mohl ohrozit. Přičemž vyvolává odpor intelektuálních vrstev, které by, dle mého názoru, se měla snažit získat na svou stranu.
V reakci na to president republiky zruší vyznamenání jiného starého muže, čímž si zaručí nejen půvabnou ostudu národní i mezinárodní, ale onomu muži nehynoucí slávu, o níž by se mu, v případě, že by metál dostal, nemohlo ani zdát.
A pak je tu samozřejmě nesmrtelný spor o Peroutku, díky němuž vstoupil onen novinář v obecné povědomí a jeho novinářská, ale i protifašistická činnost je známější než kdy dřív.
Tři příklady bojů zdánlivě nesmyslných. Které mohou mít politické souvislosti, které mi unikají. A které zároveň odpovídají jistým stavům lidské duše.

Totalita není něco, co se nám prostě děje, ani něco, co nám chce vnutit ten pán z východu či jiný pán z ještě většího východu. Dokonce ani ne ten pán na Hradě. Totalita je v každém z nás. A ještě tam dlouho zůstane, protože má několik báječných vlastností.

Zaprvé nás zbavuje nutnosti přemýšlet. Jako v dětství, kdy se nikdo neptal, zda je nutno draka brutálně likvidovat či vlka ještě brutálněji. Drak = zlo. Vlk = zlo.
Čili je – li dalajláma zlo, zlem musí zůstat, jinak by musel prostý lid upadnout ve zmatek.

Pakliže nepřemýšlíme, musí někdo přemýšlet za nás. Což je pro změnu báječné na armádě, kde dobrý voják se pozná podle toho, že prostě plní rozkazy. Pokud však má někdo myslet za nás, musíme vědět, že není, s prominutím, blb. Protože vede-li vás blb ve válce, padnete jako hrdina, ale civilové po hrdinné smrti zpravidla netouží.
Opakem blba je samozřejmě génius a génia poznáme podle toho, že i po třech desetiletích dokonale odcituje nadpis článku včetně umístění. Vlevo dole. Nechtějte vědět tu paseku, kdyby se snad génius spletl. Mimochodem, vzor všech totalitních vůdců, Velký bratr, se taky nikdy nepletl. Škoda, že Ovčáček nemá k disposici oddělení umožňující vytvoření bezvadného výtisku z roku 1935.

Stejně jako president i jeho mluvčí, i lidská duše naráží na realitu. V jistém věku jsme všichni kosmonauti, presidenti a princezny, (kosmonautky, presidentky, princové), o pár let později začíná být zjevné, že naše životní dráha se bude pravděpodobně ubírat jiným směrem. Střet snů a reality je jedním z nejdůležitějších životních bojů, který rozhodne, zda budeme nenapravitelnými, v životě však zcela neschopnými fantasty, cynickými pragmaticky či zda si ponecháme to dobré z obou světů.
Nemalou roli v tomto střetu sehrávají rodiče. Jejichž nesnadnou rolí je nezničit dítěti sny a ideály, ale nezapomenout mu sdělit, že existuje i svět reálný.
Rodič, který potvrdí dítěti jeho snový sen, musí být milován. Zbožňován. Kdo by nechtěl poslouchat, že je nejchytřejší. Nejkrásnější. Nejbohatší.
Jenže nic není zadarmo. Bez reality není růst. Proč se vyvíjet, studovat, pracovat, když vás někdo přesvědčí, že už teď jste nejlepší.
Do snu se vkládá temno. Realita naléhá, naše vlastní temné pudy se probouzí. Pryč s nimi. Ty do utopie nepatří. Vypudit je ven. Na někoho je nalepit.
Na druhého rodiče. Společnost. Cizince. Či pražskou kavárnu.
Děsivý je svět písní Olivie Žižkové, svět, kde veškeré temnoty lidské duše jsou vypuzeny ven a derou se zpět, hrozí zkázou.
Děsivý je svět, který svému národu nabízí president Zeman. Svým bojem za „vlevo dole“ bojuje za každého, pro koho je jeho přesvědčení důležitější, než realita. Za každého, kdo si nenechá vzít názor, že je king, protože za večer zvládne patnáct desítek a ze své neúspěchy viní ženu, cizince či elity.
Svět bez perspektivy, kde se z malosti a lži stal kult.