MUDr. Tomáš Rektor / Blog > Ztraceno v překladu

Ztraceno v překladu

17. 12. 2012 / autor: Tomáš Rektor

Občas člověk narazí na větu, která změní jeho vnímání světa. Střípek informace, který zapadne do skládačky, kde na něj už dávno bylo připraveno místo a celé to najednou dá jiný smysl.

Pro mě byly takto objevný experimenty split brain, s rozděleným mozkem. Obě mozkové hemisféry jsou spojeny s tlustým svazkem nervových vláken, corpus callosum. Při závažných formách epilepsie je někdy nutné tento svazek chirurgicky přetnout. Mozek se tak rozdělí na dvě více méně samostatné části.

Experimenty prováděné s těmito pacienty byl velmi důležité pro objasnění funkcí mozku. To, co zaujalo mě, byl ale dopad tohoto zákroku na běžný život. Není prakticky žádný.

Jistě, že se fungování pacienta změní, ale většinu změn lze odhalit až za pomoci citlivých testů. A hlavně, pacientu nic nepřipadá divné.

Třeba mu ukážete nápis, aby otevřel okno, ale tak, aby jej „viděla“ jen jedna hemisféra. Pacient okno otevře. Když se pacienta zeptáte, proč to udělal, druhá hemisféra v tom má naprosto jasno. Přece mu bylo horko.

A podobně to vypadá i v ostatních, složitějších experimentech. Hemisféra, které chybí klíčová informace, není jednáním své oddělené sestry nijak překvapena. Prostě pro její jednání velmi snadno nalézá logická vysvětlení.

Lehkost, s jakou to probíhá, mě přimělo k úvaze, zda to není přirozená funkce mozku. Jestli prostě nešetří komunikační dálnici mezi oběma hemisférami tím, že některé informace se neposílají, ale místo toho si jedna hemisféra procesy v té druhé domýšlí.

Jestli to tak je nevím. Ale tato úvaha vedla k úvaze další.

Evolučně mladé struktury, kterým vděčíme například za racionální myšlení, sedí na starších strukturách, které jsou spojeny s emocemi, motivací a systémem odměny. (Díky kterému se cítíme dobře třeba pře sexu, sportu či kokainu a který s motivací úzce souvisí.)

To, že tyto systémy jsou propojeny jen mizerně je dávno známý fakt. S racionálním ovlivněním emocí a motivace to není moc valné. Klasicky se používá příměr jezdce na koni bez uzdy. Víme, kdo je ten rozumnější, ale stejně je jasné, na kom záleží, kam se nakonec půjde. Je-li kůň syt a ničím nerušen, nechá klidně výběr trasy na chytřejším jezdci. Pokud se však na obzoru objeví pěkná klisna, kdo ví.

Tento příběh má ale i další část. Nejen, že si kůň nenechá do všeho mluvit, ale jezdec navíc netuší, co se mu v hlavě děje. Snaží se ho pozorovat, vnímat, naladit se na něj, přeložit si signály do své řeči. A když je hodně zkušený, třeba se mu to i daří.

Mně napadl příměr jiný. Zaoceánský parník. Na palubě skupina velících důstojníků, dobrého vzdělání a jemných mravů. Každý trochu jiný, jeden spíš snílek, druhý tvrdě racionální, někdo jemnější a jiný drsnější.. A v podpalubí banda námořníků, kteří by nejraději stočili loď k nejbližší krčmě či bordelu.

Po letech společných plaveb obě strany pochopily, že nejlepší bude nějaká forma kompromisu a spolupráce. Některé loď řídí spíše důstojnictvo, jiné jsou v rukou mužstva. Na celé výpravě je mnoho zábavného. Třeba jak na sebe obě části posádky vymýšlí léčky, aby aspoň na chvíli dostaly loď do svých rukou. A taky, jak se důstojníci snaží pochopit prosté námořníky.

Mezi oběma palubami není valné spojení, a tak jsou námořníci odkázáni na hulákání a bušení do potrubí. A když už se hodně naštvou, prostě přestanou topit pod kotlem či naopak pod ním topí příliš. Nebo prostě otočí kormidlem někam jinam.

Důstojníci se občas snaží pochopit, co se vlastně děje. Proč se zase dole huláká a nebo proč loď najednou odmítá jet. Aby to nebylo příliš jednoduché, každý důstojník se snaží signály překládat podle sebe. A ne vždy tušíme, kdo je zrovna ve službě. Komičnost cel situace by stačila na obstojný film.

Na obzoru mladé děvče, útlý pas a ňádra dmoucí. Výskot v podpalubí nelze přeslechnout, jenže u kormidla sedí mladíček z dobré rodiny, duše nevinná. Ach ano, dívka, ten spanilý hlas a jemnost a ušlechtilost. Kamarádům to ze začátku nepřipadá divné, ale když zjistí, že to jejich druh s onou vílou s postavou bohyně a jemností dlaždiče myslí vážně, začnou panikařit. A nechápou.

Či příběh opačný. Chlapec a dívka, mladí a nesmělí. Nejraději by jí trhal květiny a psal básně a možná by ji zkusil něžně políbit. Ale je příliš cool. To jemné šimrání kolem žaludku může znamenat jediné. Chce to. A ona je příliš cool na to, aby řekla ne. A tak se dva lidé, kteří spolu mohli mít hezký vztah, ráno vedle sebe probudí znechuceni jeden druhým i sebou samými. A nechápou.

Rozpitvávání, co se stane, když posádka nenápadně nechá v důstojnickém klubu soudek rumu a převezme loď na pár hodin do svých rukou by celý příběh posunulo na úroveň frašky. A vlastně je to zbytečné, neb největší nesmysly člověk stejně vymyslí za střízliva.

Číst a zvládat emoce se učíme od raného dětství, a nikdo z nás to neumí se všemi emocemi stejně. Někdo nezvládá strach, někdo hněv, někdo smutek. A když se jeden kanál neotevře, zpráva si najde cestu nějakým jiným. Takže otec pro jistotu zmlátí dospívajícího syna, protože ho prostě nenapadne, že to, co se v něm děje, by mohla být třeba radost či hrdost. A máme strach, místo abychom se radovali a jsme veselí, protože neumíme prožít smutek.

Kde jinde bychom se učili číst emoce, než v rodině. Tatínek a maminka mě mají rádi. Takže, když tatínek zase jednou přijde po osmi rumech a rozhodne se preventivně mámu seřezat, ten pocit, že tak se ve mě všechno sevře, to musí být láska. Pak děvče dospívá. Chlapci se jí dvoří. Jsou milí, hezcí, ale není to ono. Chybí tam ta chemie. Pak se objeví jeden, a tam je chemie až až. Začátek je skvělý. Ale pak se zjistí, že je to hrubián a alkoholik. Rozejde se s ním, ale další je na tom stejně. A další. Dívka už nechápe. Srdce přeci nelže. Ale proč ji radí samé alkoholiky?

Jiná dívka měla větší štěstí. Rodiče skvělí, jen na ni nemají až tak moc času. Je často sama a trochu opuštěná. Ale nevadí jí to. Je doma, a rodiče ji milují. Jak jinak. Pak přijde první chlapec,  druhý, líbí se jim, ale žádného nechce. Pak si to jeden rozmyslí. Nepřijde na schůzku a najde si jinou. To osamění. Sevření. Ta bolest. To přeci musí být láska? Láska přeci musí bolet. Nebo ne? Jak jinak by ji člověk poznal.

Když se dva mají rádi, cosi jim rezonuje v nevědomých oblastech. Bez toho to není ono. A když něco rezonuje, tak se to navzájem zesiluje. Jak jinak. Ze začátku si to užíváme. Po prvních nesmělých náznacích se naše duše rozezní naplno. Každý úsměv vyvolá další a ten další. Náznak stíhá náznak a narážka narážku. Duše i těla se prolnou a jako kdyby to nikdy nebylo jinak. Tak dlouho už se musí znát. Stejné názory stejné verše, stejný svět.

Jenže zamilování pomine a ona má v duši temné místo. Jménem provinilost. I on má temný kout. Žárlivost. Ona jednou přijde později běž obvykle, a cítí vinu. Měla přijít včas. On vinu dobře vycítí. Tak dobře je na ni vycvičen. Přišla pozdě a provinilá. To může mít jediný důvod. Zradila ho. Začne žárlit, a vyptávat se. Ona cítí jeho hněv, přiznala by se, ale není k čemu, jen se zdržela v práci. Ale vina je větší. Když se on zlobí, je jisté, že za to může ona. Jen neví jak. Emoce se roztáčí jako vír tornáda, jedna zesílí druhou. Přichází hádka, bouře bez úlevy a rozuzlení. Proč se to celé stalo. A přichází to znovu a znovu. Protože on se smrtící spolehlivostí ví, kdy žárlit. A ona, kdy cítit vinu.


Komentáře

  1. 18. 12. 2012 05:54 / Vladimir Zeithaml

    Pane doktore, nasel jsem Vas na siti a mam radost. Mate dar veci sdelit jako ten, kdo vi a zaroven jako ten, ktery je okouzlen tajemstvim v nich.
    Dekuju, btw jste-li v prizni Juraje Rektora, pozdravujte ho prosim.
    Vladimir

  2. 20. 12. 2012 22:37 / Jana

    Já tomu tak úplně nechápu. Asi to nezachrání ani překlep v téhle větě: . (Díky kterému se cítíme dobře třeba pře sexu, sportu či kokainu a který s motivací úzce souvisí.)
    :-)

    • 21. 12. 2012 00:22 / Tomáš Rektor

      A co tomu nechápete?:) Zkusím vysvětlit.

      • 21. 12. 2012 16:31 / Jana

        Páni, děkuju :-)
        Ono to bude asi do velké míry mezerou ve vzdělání, že nerozumím významům a souvislostem tam, kde jsou to pro Vás zjevné a přirozené. Takže si čtu, čtu, čtu, vidím „brain split“, říkám si – paráda, veliká zajímavost – příklad s oknem chápu, ale pak se zaseknu na spoustě detailů, u kterých fakt nevím.

        Třeba právě tohle:
        „Evolučně mladé struktury, kterým vděčíme například za racionální myšlení, sedí na starších strukturách, které jsou spojeny s emocemi, motivací a systémem odměny. (Díky kterému se cítíme dobře třeba pře sexu, sportu či kokainu a který s motivací úzce souvisí.“
        A já čtu a divím se: jaké struktury? To je metafora, nebo kde se to bere? Co to je? A při sexu, sportu či kokainu se cítí člověk dobře díky systému odměny? Není to kvůli endorfinům? Nebo mi něco uniká?

        A pak čtu dál, dočtu se “ Kamarádům to ze začátku nepřipadá divné, ale když zjistí, že to jejich druh s onou vílou s postavou bohyně a jemností dlaždiče myslí vážně, začnou panikařit.“ A divím se – kteří kamarádi? Jako opravdoví kamarádi, kámoši toho člověka, co má v sobě důstojníky i podpalubí, nebo kamarádi kormidelníka? Nebo „kamarádi“, tj. podpalubí? A proč ti kamarádi, ať je to, kdo je to, panikaří? A kde se vzala jemnost dlaždiče? Už se o tom někde psalo?… (vracím se v textu)…. Ne, nepsalo. Takže panikaří kvůli té jemnosti dlaždiče? Ale vždyť o větu dříve se psalo o jemnosti… Myslela se tedy jemnost a ušlechtilost fyzických rysů? A proč je pro článek důležité, aby ta holka byla drsňák?

        A ta dívka, co „měla větší štěstí“ – to je ta s vinou, co si vzala žárlivce? Ty poslední odstavce jsou o ní? Nebo jsou to dvě různé holky? (A taky, ale to už je OT: souvisí (nebo může souviset) provinilost s tím, že na ni jako na dítě neměli rodiče čas? A co se stalo tomu mládenci, že provinilost tak snadno vyčmuchá?) A jak se situací nešťastného páru přesně souvisí ta rozkopaná informační dálnice mezi těmi dvěma hemisférami?

        Když tak na to koukám, tak jsou to asi všechno otázky, na které člověk z oboru – anebo prostě i jen někdo chytřejší – nejspíš zná odpovědi… :-)

        Ani nenaléhám na odpovědi, jste hodný, že jste ochotný to vysvětlit, ale s detailnějším vysvětlením by bylo spousta práce. V každém případě je článek velmi poutavý a baví mě nad ním přemýšlet :-)

  3. 22. 1. 2013 11:34 / Iza

    „Jiná dívka měla větší štěstí. Rodiče skvělí, jen na ni nemají až tak moc času. Je často sama a trochu opuštěná. Ale nevadí jí to. Je doma, a rodiče ji milují. Jak jinak. Pak přijde první chlapec, druhý, líbí se jim, ale žádného nechce. Pak si to jeden rozmyslí. Nepřijde na schůzku a najde si jinou. To osamění. Sevření. Ta bolest. To přeci musí být láska? Láska přeci musí bolet. Nebo ne? Jak jinak by ji člověk poznal.“

    Až mě zamrazilo, jak přesně mě tenhle odstavec popisuje. Už se s tím potýkám poměrně dlouhou dobu a nikdo mi zatím není schopen vysvětlit, proč to tak je. Co je vlastně příčinou takového chování a čím se to dá změnit?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O mně

 

Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví. Pracuji i v angličtině (SAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška). Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti. Od roku 2005 vedu zdravotnické zařízení Terapie.Info, s.r. o zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví, dlouhodobě jsem spolupracoval s organisacemi pečující o drogově závislé a o uprchlíky více >

Nejnovější komentáře 

  • Janna: O takovém hezkém článku jsem už dlouho snila. Mám radost. :-)
    / Práce se sny a jinými kompromisními útvary
  • ivan: Dobry den,znate kombinaci antidepresiv ktera by nahradila leky zvane psychostimulancia ? Klasicka antidepresiva rozumi se thymoleptika jsou na urcite poruchy spojene s hypersomnii jako polechatani.A tady sem zrejme narazil na hlavni problem klasickych antidepresiv-oni totiz...
    / Ach ta chemie….
  • Jiří: Jako laik uvažujete dobře, bohužel homosexualita není vyřazena z nemocí bezdůvodně. Nemůžou za to hormony, které produkuje mozek, nýbrž hormony v děloze (Není to potvrzené) Z tohoto pohledu se staví homosexualita na stejnou úroveň jako...
    / Proč se bojíme homosexuálů (a židů)

Facebook